V roce 1948 sice začali komunisté spouštět železnou oponu a opustit republiku už nebylo jednoduché, mnoho „anglických“ letců ale stále ještě pracovalo u Československých aerolinií. A hned v dubnu 1948 ulétli z Československa do Německa první piloti civilní Dakotou DC-3. A ještě ve stejném roce ulétly další dvě Dakoty. Přestože „velký úlet“ více strojů bylo obtížné zorganizovat, stejně se o dva roky později podařil.
Dakota jako vstupenka do svobodného světa
Komunistické vedení útěky letců očekávalo. Byla přijata různá opatření, ti politicky nespolehliví nesměli létat na zahraničních linkách, s členy posádek nesměli létat jejich rodinní příslušníci, na palubách letadel byli přítomni ozbrojení příslušníci státní bezpečnosti. Nic z toho nezabránilo akci, která získala celosvětovou odezvu a dnes je již legendární. Na konci března 1950 ráno se na různých místech Československa připravovaly k odletu letouny DC-3 Dakota ke svým pravidelným linkám do Prahy. Ty z Brna, Ostravy a Bratislavy však do Prahy nedoletěly. Dvouměsíční plánování se zkrátka vyplatilo, stejně jako opatrnost, manželky letců cestovaly pod svými dívčími jmény nebo letěly v jiném z trojice letadel. Byly vybrány ranní lety. Předpokládalo se, že na letištích bude větší klid, bezpečnostní služba nebude tak ostražitá a během samotného letu bude většina cestujících spát.
Kapitánovi letu z Brna téměř vyhrkly slzy
První letoun startoval z Brna. Kapitánem byl bývalý příslušník RAF Josef Klesnil, pilotem byl také bývalý „rafák“ Vít Angetter, na palubě byl ještě mechanik, radiotelegrafista, letuška a 26 cestujících. Druhý pilot byl organizátorem úletu. O jeho záměrech vědělo jen několik lidí na palubě, kapitán letadla to však nebyl. Na palubě byla kromě jiných i manželka druhého pilota, která však z konspiračních důvodů cestovala pod svým rodným příjmením Veselá. Sám druhý pilot později na úlet zavzpomínal ve svých dopisech, které citoval Pavel Týc ve své knize DC-3/Dakota/C-47: „Klesnil byl také bývalý příslušník RAF, byli jsme velmi dobří kamarádi, a tedy jsem na něj nemusel vytáhnout pistoli, jak se tehdy tady psalo. To jsme tehdy řekli proto, že Klesnil se vracel domů, tak aby to měl při výsleších s komunisty o něco jednodušší. Po startu jsem letěl já, před Havlíčkovým Brodem jsem vypnul robota a točím kurs na Mnichov. Klesnil se mě zeptal, co blbnu. Odpověděl jsem, že jsem mu přeci říkal, že jednou uletíme na západ. Vyhrkly mu slzy, řekl, že to s jiným pilotem také plánoval.“ Teď s nimi však nemohl emigrovat, doma měl manželku a děti a věděl, co by se jim stalo.
V druhém letounu byla situace dramatičtější
V druhém letounu, který odlétal z Ostravy, byla situace trošku dramatičtější, někteří členové posádky o úletu nevěděli a byla obava, že se budou snažit organizátorům plán překazit. Zasvěceným byl kapitán Světlík a mezi cestujícími byl další pilot Popelka. V určitém okamžiku přiložil kapitán Světlík druhému pilotu pistoli na krk a přikázal mu, aby „od toho vypadl“. Původně si myslel, že jde o žert, ale brzy pochopil, že tomu tak není. Společně s navigátorem a radiotelegrafistou byli přinuceni, aby si stoupli do zavazadlového prostoru, který byl za pilotní kabinou. Celou dobu na ně druhý z pilotů mířil pistolí. Před přistáním jim kapitán navíc svázal ruce.
Agent StB se opil a ničeho si nevšiml
Poslední z trojice strojů odlétal z Bratislavy. Před odletem došlo ke zdržení, a tak panovala obava, že státní orgány již budou informovány o úletu strojů z Brna a Ostravy a jim v odletu zabrání. Navíc byla na palubě máma krasobruslařky Áji Vrzáňové, která již žila v emigraci. Nakonec se však vzlet podařil a letoun zamířil na letiště Erding u Mnichova, které bylo cílem i předešlých dvou letů. Trasa letu z velké části vedla nad rakouským územím pod sovětskou správou na rozdíl od dvou letů, které přelétly z Československa přímo na rakousko-americké území. Do únosu byla zapojena celá posádka. Nemuseli tedy nikoho „pacifikovat“, ani doopravdy, ani předstíraně. Jediným možným nebezpečím na palubě byl jistý agent StB. Náhoda však chtěla, že letadlem cestovala skupina veselých Slováků, která ještě v Bratislavě otevřela demižon slivovice a podělila se s ostatními cestujícími o klobásy. A tak se agent místo dozorování letu patrně opil jak pravý mužik. Vzpamatoval se až po přistání za železnou oponou.
The Way to Freedom
Před přistáním v Německu se posádky hlásily větou: „The Way for Freedom“ – Cesta za svobodou. Na palubě všech letadel bylo 85 osob, 58 z nich projevilo přání o návrat zpět do Československa. A někteří z cestujících se dle zprávy tehdejšího konzula zachovali velmi hrdinsky, když ve snaze zabránit, aby se důležité dokumenty, které měli u sebe, nedostaly do rukou Američanů, dokumenty rozžvýkali a spolkli. Každopádně to byla pro tehdejší režim značná rána, o které se dozvěděl celý svět. Následovaly čistky v řadách ČSA, byl vyhozen generální ředitel. V návrhu usnesení o opatřeních se můžeme mimo jiné dočíst: „Vyřadit z leteckého personálu nespolehlivé živly, i za cenu omezení letecké vnitřní dopravy. Nespolehlivé piloty vyměnit a nahradit je spolehlivými armádními letci.“ Je třeba říci, že tento úlet nelze považovat za akt vzdušného terorismu, neboť okolnosti v tehdejším Československu tento čin piloty přinutily udělat a nebyla významným způsobem ohrožena letadla ani cestující.
Zdroj: autorský článek, použity ukázky z knihy: Pavel Týc – DC-3/DAKOTA/C 47 a Československo, Svět křídel, 1999
KAM DÁL: Reportáž z Letiště Václava Havla Praha. Hangár F