I když posmrtný výraz ve tváři Tollundského muže působí klidně a vyrovnaně, jeho skon byl krutý a rozhodně se o něj nepostarala sama příroda. Podle známek, které “archeologičtí kriminalisté” na těle přibližně třiceti až čtyřicetiletého muže objevili, se stal obětí vraždy - patrně rituální.
Utrpení před smrtí, klid po ní
Na krku byly dokonce objeveny známky škrcení a dokonce i provaz, který jeho vrazi použili. Přesto všechno nejsou na tváři popraveného vidět známky bolesti, hrůzy nebo děsu. To všechno vydalo svědectví o posledních okamžicích života člověka, který má co vyprávět i po více po dvou tisících letech. Jeho dávní společníci spolu s ním vyslali do budoucnosti zajímavý vzkaz, svědectví o svém vlastním životě.
Celkem dobrý život
Jestliže byly poslední chvíle života Tollundského muže plné násilí, dny a měsíce před smrtí si pravděpodobně na tehdejší možnosti nežil nijak špatně. Vypovídá o tom také jeho strava. Právě díky této mumii totiž dokázali vědci poměrně přesně určit složení stravy tehdejších lidí. Co tedy muž z rašeliniště jedl? Podle obsahu jeho žaludku, který se - stejně jako tělo - dochoval ve vynikajícím stavu, je jasné, že poslední potravou, kterou před svojí smrtí pozřel, byla kaše ze semen jednak těch, která bylo možné najít volně v přírodě, ale také ze semen rostlin už tehdy záměrně pěstovaných. Nenašlo se ale žádné maso ani ovoce, proto došli vědci k závěru, že Tollundský muž naposledy vydechl někdy v zimních měsících.
Dárek pro bohy
Proč vlastně tento muž zemřel? Je možné, že se jeho vesnice dostala do problémů a bylo potřeba udobřit si bohy lidskou obětí. Takové rituály nebývaly ničím překvapivým a pro jejich oběti se mohlo dokonce jednat o jistý druh pocty. Většinou totiž lidé doby železné svým bohům obětovali přece jen menší dary, jako byly hliněné nádoby, jídlo nebo zvířata. Pokud se rozhodli k lidské oběti, rozhodně by pak podle odborníků vybírali takového člověka, který mohl bohy usmířit, nikoliv rozohnit. Tollundský muž také odešel na věčnost náležitě upravený. Měl nakrátko ostříhané vlasy, tvář hladce oholenou, tělo bylo upravené...
Jak žili tehdejší lidé?
Jak tedy vlastně vypadal život tehdejších lidí? Možná si přestavíme téměř divokou společnost, ale to je velký omyl. Současníci Tollundského muže žili ve své vesnici, v poměrně velkých domech, rozdělených na dvě části, přičemž jednu část obývali sami a druhá sloužila domácím zvířatům. Jak archeologové zjistili, chovali tito lidé zvířata samozřejmě hlavně pro užitek, ale protože se jejich souputníky stávali i psi, je dost dobře možné věřit, že právě oni se kromě ochrany vesnice starali také o společnost a dělali svým chovatelům radost podobně jako naši čtyřnozí přátelé dnes nám.
Společně pracovali, společně odpočívali
Lidé v době železné také žili poměrně bohatým společenským životem, samozřejmě v rámci svojí skupiny. Společně pracovali, společně se po západu slunce scházeli u ohně, aby si vyprávěli příběhy. A společně také vítali na svět děti a pochovávali své mrtvé. Na ty většinou čekal oheň a popel pak pochovali v nádobách. Způsob, jakým bylo uchováno tělo Tollundského muže (a mnoha dalších podobných, i když ne tak dobře zachovalých mumií), proto také svědčí o výjimečnosti jeho smrti a významu, který mu jeho přátelé nebo snad vrazi přikládali.
Mumie vypráví příběh svého rodu
Vědci mají tělo Tollundského muže k dispozici už od roku 1950, kdy bylo objeveno a zprvu považováno za oběť nedávné vraždy. Dříve než archeologové proto byla na místo přivolána policie. Brzy se ale ukázalo, že tuhle vraždu už dnešní muži zákona nevyšetří, a tak byla mumie převezena na vědecké pracoviště, kde se o ni postarali a zajistili, aby byla uchována v co nejlepším stavu i pro budoucnost. Může ještě prozradit něco, co odborníkům prozatím uniklo? Vyloučené to rozhodně není…
Zdroj: wikipedie, tollundmanden
KAM DÁL: Ivar Bezkostý: Chromý vikinský válečník vedl svoje vojsko neúprosně a krutě od vítězství k vítězství. O ženy se ale nezajímal
