Proč byly (a v některých případech dokonce dodnes jsou) ženy izolovány od okolí právě v harémech? Ne vždy jde jen o vězení ve zlaté kleci, jde totiž o velmi starou tradici, sahající až do dávné Asýrie. Také ne vždy v historii platilo, že muselo jít o společnost mnoha manželek, jak si takový harém dnes malujeme. A už vůbec se nemuselo jednat o místo, kde by ženy a dívky jen plakaly nad svojí ztracenou svobodou.
Harém byl mužovou pýchou
Na historický harém se jen těžko můžeme dívat očima současného Středoevropana. Naše představa o uspořádání společnosti je docela jiná, než jaké složení a tradice mívaly a dodnes mají ryze patriarchální společnosti. Jistěže není možné omlouvat nesvobodu, nebo dokonce násilí na jakékoliv skupině lidí, ale některé momenty jsou s trochou hlubšího vhledu do celkové situace přece jen pochopitelnější. Podle serveru historycollection.com šlo například o status muže, který dokázal svoji ženu (nebo ženy) uživit sám a natolik dobře, že nemusely opouštět dům jen proto, aby docházely za prací.
Nový život otrokyně
Podívejme se ale nyní do skutečného osmanského sultánova harému. Ani ten, i když byl ze všech nejvzácnější, nesloužil jen k ukrývání manželek či příbuzných žen panovníka. Ty samozřejmě žily jako důležité ženy, měly dokonce často celkem velkou moc a vliv na sultána, jak o tom hovoří také publikace Unveiling the Harem. Žily tady také otrokyně, které dokonce tvořily většinu osazenstva takovéto „domácnosti“. Příchod do harému pro ně znamenal tlustou a jen těžko překročitelnou čáru za dosavadním životem. Symbolem tohoto přerodu byla volba nového jména, s nímž poté dívky žily po zbytek svých dní.
Vzdělání a chování na úrovni
A protože byl harém skutečně prestižní společností, musely být na vysoké úrovni také otrokyně, které zde sloužily. A tak se v prvních letech po přijetí do harému musely vzdělávat a učit se všemu, co mohly v budoucnu u sultánova dvora potřebovat. Pravdou tak je, že si většina z nich oproti nuznému a tvrdému životu ve svých domovech výrazně polepšila. Navíc o klasickém vzdělávání a možnosti rozvíjet dokonce například umělecké nadání se prostým ženám nemohlo ani zdát. Harém, i když obehnaný vysokou zdí, tak pro mnohé z nich mohl být doslova malým rájem.
Zůstaly jen ty poslušné
Dívky si musely svoje výjimečné postavení dobře uvědomovat a snažit se, aby mohly v harému zůstat. Nejednou se stalo, že se za zdi panovníkova paláce dostala odbojná a neposlušná mladá žena, která se odmítala vzdělávat a učit se dvorské etiketě. Jaký pak byl její další osud? I když Osmané pro tvrdé tresty nechodili nikdy daleko, v takových případech sahali spíše k vyhoštění dívky z harému a jejímu provdání za prostého občana. O to, zda bude její další život po boku vybraného muže šťastný, nebo krutý, se už samozřejmě nikdo nezajímal.
Sultána často ani neznaly
Otrokyně se jen velmi málokdy také setkaly se samotným sultánem, což dokládá i dílo The Ottoman Empire, i když ani to nebylo vyloučeno. Pokud šlo o ženu krásnou, inteligentní a také s tím nejvybranějším chováním, mohla být panovníkovi představena. Když se mu zalíbila a strávila s ním poté také noc, přestala být otrokyní a stěhovala se do té části harému, kde žily ženy vyššího postavení, tedy sultánovy manželky, milenky a příbuzné.
Spolu s nimi se pak starala o děti, které až do dvanácti let vyrůstaly se svými matkami, ale ty nejlepší dívky se mohly podílet také na chodu paláce, vedly účty a byly jim svěřovány různé denní agendy, jako dostatečné zásobení paláce, jeho úpravy a tak podobně. Ženy si zkrátka i v harému mohly vybudovat poměrně silnou pozici, a dokonce v některých případech rozhodovaly.
Rozhodovala sultánova matka
I když býval život v harému jiný, než si většina z nás představuje, určitě nešlo o zcela bezpečné prostředí. Nad vším totiž měla obrovskou moc sultánova matka, která harém řídila a mohla také rozhodovat o životě či smrti dívek, které se jí znelíbily.
Hlavní a nejdůležitější pro ni přitom bylo dobro sultána, a tak nejhorším prohřeškem v harému se mohlo stát i jen podezření z osnování jakéhokoliv spiknutí proti jejímu synovi. V takové chvíli padaly hlavy jako podzimní jablka. Navíc takové rozsudky mohl logicky vydávat i sám sultán, a tak bylo víc než dobré udržovat jej v dobré náladě. Přes všechny výhody života v relativním luxusu šlo přece jen stále o život.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Z Vatikánu udělal nevěstinec: Před zvrhlým papežem Janem XII. se neschovala ani vlastní matka.
