Jaké bylo dětství Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, historikové příliš nevědí. Jeho otcem byl Viktorín z Poděbrad, ale o matce dějinné materiály mlčí. Již jako sedmiletý přišel i o otce, který zemřel ve svých pouhých 24 letech. Jiří se tedy narodil v době, kdy jeho otci bylo pouhých 17 let…
Malý sirotek
Z budoucího krále se stal sirotek a na výchovu byl dán bezdětnému panu Bočku z Kunštátu, ale ani ten nežil dlouho. O pouhé tři roky se později se desetiletý Jiří stěhuje znovu - tentokrát na Moravu k Heraltu z Kunštátu. Po jeho boku jako čtrnáctiletý zakusil první bitvu ve svém životě, kterou byla slavná bitva u Lipan. Stál tehdy po boku svého vzdáleného příbuzného pro něj naštěstí na vítězné straně panské jednoty, které podlehla jak vojska táborská, tak i sirotčí. Co mohlo mladému bojovníku tou dobou procházet hlavou, nikdo neví. Historické prameny však hovoří o tom, že byl pro Jiřího z Poděbrad tento zážitek natolik silný, že se později vždy snažil veškeré spory řešit beze zbraní. Nicméně však nešlo o panovníka zbabělého nebo poddajného, pokud bylo třeba zakročit zbraní, uměl zvolit i tuto cestu.
Husitská tradice Poděbradů
Z rodové tradice byl Jiří z Poděbrad přívržencem umírněných husitů. Vždyť jeho otec bojoval v husitském vojsku. Svůj příklon k tomuto hnutí a velký smysl pro náboženskou svobodu si budoucí “husitský král” zachoval až do své smrti. Jeho život se ale neodehrával jen na bojišti. Jakmile dosáhl plnoletosti, musel se ujmout správy rodového majetku. Zde získával cenné “manažerské” zkušenosti, které dokázal využít v příštím životě. Chybělo mu ale vyšší vzdělání, které uměl z valné části nahradit svojí vrozenou inteligencí, za níž byl mnoha státníky i lidem obdivován. Při jednáních s cizími delegacemi však musel využívat služeb tlumočníků.
Mladý politik
Jako velmi mladý se Jiří z Kuštátu vrhl také do politiky. Ve svých osmnácti letech zasedal na zemském sněmu, kde doprovázel mimo jiné i kališníka Hynce Ptáčka z Pirkštejna, vůdce východočeských utrakvistů (kališníků). Těšil se jeho přízni a po smrti pana Ptáčka se stal v roce 1444 jeho nástupcem. Jeho schopnosti a odhodlání zaujalo natolik, že byl brzy zvolen hejtmanem východočeského landfrýdu (jednoduše řečeno krajského spolku).
Jeho ctižádost jej hnala ale ještě dál, až na královský trůn…
Král je mrtev, ať žije král!
Přišel rok 1457 a s ním další dějinná událost - Ladislav Pohrobek v průběhu příprav na svatbu s francouzskou princeznou Magdalenou ve svých sedmnácti letech náhle a nečekaně umírá. Smrt krále obestírá tajemství, přišla nečekaně, ze zdánlivě plného zdraví a jen tři dny od propuknutí prvních příznaků nemoci. Není se tedy čemu divit, že byl skon Ladislava Pohrobka považován za vraždu, z níž byl podezírán právě Jiří z Poděbrad, jako (jak se později ukázalo) jeho nástupce, který již v době nezletilosti právě zesnulého krále vykonával správu země. Vina husitskému králi ale nikdy prokázána nebyla, i když středověké bulvární zprávy hovořily zcela jednoznačně. Přesto byl zvolen králem a 7. května 1458 korunován. Dnes již díky antropologu MUDr. Emanuelu Vlčkovi víme, že Ladislav Pohrobek zemřel na vzácnou formu leukémie a Jiří z Poděbrad je tak zcela jistě nevinen.
Pius II. - papež
Jiří z Poděbrad byl korunován v roce 1458 a nebyl sám, kdo v té době postoupil vzhůru. Ve stejném roce se na papežský stolec dostal Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini, italský humanista a filozof, který si ve svém dosavadním životě prošel mnoha cestami. Jedna z nich jej zavedla i na setkání s Jiřím z Poděbrad - stalo se tak v roce 1451 na zemském sněmu v Benešově, kterého se účastnil jako pověřenec římského krále Fridricha III. Osobní rozhovor s Jiřím z Poděbrad jej tehdy velmi zaujal, a to i přes nutnou přítomnost tlumočníka. Jak se ale později ukázalo, obdiv a snad i určité přátelství mělo brzy skončit, stejně jako již skončil i basilejský koncil, který značně omezoval pravomoci papeže.
Boj o moc
Enea Silvio Bartolomeo přijal jméno Pius II. a rozhodl se, že opět posílí moc svého úřadu. Mimo jiné i tím, že nebude brát v úvahu kompaktáta basilejského koncilu, o něž se opíral Jiří z Poděbrad při toleranci ve víře. Situace nakonec došla dokonce tak daleko, že český král papeže veřejně kritizoval a ten zase Jiřího z Poděbrad označil za podezřelého z kacířství a vyzval jej, aby se dostavil před papežský soud. Toho se ale Pius II. nedočkal, protože Jiří z Poděbrad na výzvu nereagoval a papež otálel s vydáním tak zvaného půhonného listu, tedy dnes bychom řekli předvolání...
Evropská unie ve středověku?
Panování Jiřího z Poděbrad se tedy neobešlo bez situací, které mu nemůže nikdo závidět. Jeho náboženská tolerance, plynoucí z rodinné tradice i vlastního přesvědčení, byla mnohokrát oslavována a mnohokrát zatracována. Kromě této myšlenky a postoje měl však Jiří z Poděbrad i další vizi, kterou bychom mohli označit až za věšteckou.
Snil o spojení států Evropy, které by spolu žily ve smíru, případné spory neřešily silou, ale před soudem, myslel na společenství, které bude jako jeden stát bojovat proti muslimskému nebezpečí, které Evropě hrozilo z turecké strany. Vše se mělo dít na základě dobrovolnosti.
Orgány “Unie” se měly stát mezinárodní soudní dvůr, stálý kongres delegátů členských států, rada kongresu, tvořená panovníky a konečně i společná pokladna, sloužící k zajištění chodu společenství a placení úřednického aparátu. Vycházel přitom z myšlenky o jednotě křesťanů, avšak opomenul (jistě ne omylem) do svých plánů započítat také papeže a římského císaře. Jak se později ukázalo, právě to byla patrně chyba, na které plán ztroskotal. Rozlícený papež udělal vše pro to, aby ke spojenectví evropských států podle vize Jiřího z Poděbrad nedošlo.
I když se plány tehdejšího českého panovníka neuskutečnily tehdy, možná by byl nyní při pohledu na Evropskou unii spokojen - nebo třeba ne…
Problémy s papežem i lidem
Minulé události probloubily nepřátelství Jiřího z Poděbrad s papežem, což se odrazilo i ve vztahu české společnosti ke svému králi. Navíc se musel potýkat s válečným konfliktem s Vratislaví, s protesty Jednoty zelenohorské a v roce 1446 byl navíc novým papežem Pavlem II. uvržen do klatby a formálně zbaven majetku i trůnu. Vydal se proti němu i ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, nad nímž Jiří z Poděbrad nejprve zvítězil, nakonec se ale karta obrátila, Matyáš byl zvolen českým králem a Jiřímu zůstala jen kališnická část Čech.
Zemřel nečekaně 22. března roku 1471, předpoklady mluví o tom, že důvodem bylo jeho podlomené zdraví ve spojení s nadváhou a velkým nervovým vypětím poslední doby, kdy čelil útokům z mnoha stran.
Král dvojího lidu
Jaký byl Jiří z Poděbrad král? Zásadový po celý svůj život… „Za jednu nejvýmluvnějších charakteristik krále Jiřího z Poděbrad a jeho životní krédo je považován obraz „krále dvojího lidu“ zdůrazňující jeho programovou nadkonfesionalitu. Zároveň však nelze opomíjet ani Poděbradovu existenční spjatost s husitstvím, revolučnost doby i samotné Poděbradovy královské volby. „Král dvojího lidu“ byl ze samé podstaty králem „husitským“ a z vnějšího pohledu králem kacířským,“ hodnotí pohled na Jiřího z Poděbrad Zdeněk Beran ve stati Katolické panstvo na dvoře Jiřího z Poděbrad.
Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženatý, s první manželkou Kunhutou ze Šternberka měl sedm dětí (zemřela při porodu dvojčat v roce 1449) a z manželství s druhou ženou Johanou z Rožmitálu se narodily čtyři děti.
KAM DÁL: Lepší než IKEA. Československý design byl jedním z nejhezčích na světě
