Druhá polovina minulého století přinesla do mnoha států obrovské změny. Nastoupili komunisté, kteří se rozhodli, že pod jejich vedením bude svět růžovější. Krásná idea a nádherné vyhlídky. Jenomže skutečnost byla často tak odlišná, že odlišnější snad už ani být nemohla. Jako třeba v Rumunsku pod Ceaușescovou vládou. A odnesly to hlavně děti.
Komunisté chtěli napravovat přírodu
Co se tehdy v Rumunsku vlastně přihodilo? Když v prosinci roku 1967 nastoupil do funkce prezidenta Rumunské socialistické republiky Nicolae Ceaușescu, potýkala se jeho země s reálnou hrozbou nekontrolovatelného stárnutí populace. Porodnost byla prachbídná, seniorů přibývalo a ti, kteří stále ještě mohli pracovat, pomalu stárli. Nástupců bylo málo, a tak se vedení strany a státu rozhodlo, že takovému šlendriánu udělá přítrž. A jak už to v podobných zřízeních bývá, začalo s razantními opatřeními.
Zákaz antikoncepce i potratů
Kdo má prakticky neomezenou moc, může bohužel mnohdy rozhodovat i o osudech ostatních lidí. A tak se rumunští soudruzi rozhodli, že ve svém státě, směřujícím ke kvetoucí komunistické budoucnosti, jednoduše zakáží antikoncepci i umělé přerušení těhotenství. Zdálo se, že je vše vyřešeno a příroda si s problémem malé porodnosti poradí sama. A také že ano. Rumunky začaly brzy nato rodit jako o závod. Na jedno ale představitelé státu zapomněli. Nejde jen o to dítě porodit, ale také se o něj dokázat postarat. A to v bídou zkoušené zemi nebylo nic jednoduchého.
Sirotčince začaly praskat ve švech
Dítě je milováno, pokud je chtěné. V případě mnoha a mnoha rumunských nešťastných novorozenců tomu tak bohužel nebylo a rodiče s nimi tak také nakládali. Vnucené a pod nátlakem a zákazy porozené děti se tak ocitaly v sirotčincích. Stát je chtěl, stát se měl také postarat. Jenomže s tím Nicolae Ceaușescu a jeho kolegové jaksi zapomněli ve své jednoduché konstrukci počítat. Počet odložených dětí rostl podobně raketově jako počet celkově narozených. V sirotčincích, kde by děti ještě mohly mít alespoň trochu odpovídající péči, ze dne na den docházela místa.
Bez lásky a bez péče
A nešlo jen o volné postýlky, kterých byl zoufalý nedostatek. Problémem byla také absence ošetřovatelů a pečovatelů, kteří by byli ochotni věnovat se zbídačelým dětem, jejichž osudem se stala samota a nezájem okolí. To, co děti potřebují nejvíc, tedy lásku, čas dospělých a milující náruč, nedostalo žádné z nich. Jak se asi mohli takoví malí lidé vyvíjet – bez podnětů, bez učení, ponecháni svému vlastnímu osudu, i když pod střechou.
Zatloukat, zatloukat, zatloukat…
Kromě příkazů a zákazů ale rumunští komunisté dokonale zvládali i další umění. Šlo o utajování informací, které rozhodně nechtěli šířit do světa. A tak se podařilo v tichosti přecházet i tuhle hrůzu, která poznamenala tisíce a tisíce dětí v průběhu více než tří desetiletí. Ostatně mnoho z nich se z takového sirotčince nikdy nepodívalo do skutečného světa. Rychle se šířící infekce nebývalo v takovém prostředí možné zastavit a podvyživení malí tvorečkové neměli šanci na odpovídající léčbu. Mnoho z nich proto zemřelo buď hned v kojeneckém věku, nebo po několika nešťastně prožitých (spíše přežitých) letech.
Konečně osvobození!
Přítrž takovému zacházení s dětmi udělal až rok 1989, kdy byl tamní režim svržen, Nicolae Ceaușescu i se svojí ženou byli popraveni a brány sirotčinců se otevřely. To, co jejich první návštěvníci uviděli, nikdy z paměti nedostanou. Prázdné oči nebohých dětí bez povědomí o tom, jak může vypadat normální život, procházky, hry a milující rodina. Vyhladovělé a nemocné děti, plné strachu a nevědomosti, apatičtí malí lidé bez snahy o jakýkoliv kontakt, protože žádný doposud nepoznali. Takový byl výsledek politiky zvyšování porodnosti v Rumunsku, pokusu, který se vymkl jakékoliv kontrole.
Adopce zachránily tisíce dětí
Poté, co se na veřejnosti objevily první snímky z těchto ústavů, zvedla se ve světě vlna solidarity s trýzněnými dětmi. Netrvalo to dlouho a většina z těch, které měly štěstí a dožily se vysvobození, byla adoptována rodinami z celého světa. Přesto v některých případech trvalo i mnoho let, než se z týraných nebožáků staly veselé a zvídavé děti jako jejich vrstevníci.
Zdroj: abc.net, BBC
KAM DÁL: Vojna za komunistů brala sny i životy. Naučila vás maximálně fetovat a nenávidět, říká pamětník.
