Nejprve by bylo dobré uvést na pravou míru jeho přezdívku. Obecně vžitá liška ryšavá není podle uznávaného historika profesora Petra Čorneje správná. Historické prameny uvádí dvě varianty, a to liška rvavá a šelma ryšavá. K propojení těchto dvou označení došlo až později, v průběhu dalších let a staletí. Takže v tom bychom už měli pořádek.
Syn slavného otce
Ať už se Zikmundu Lucemburskému říkalo jakkoliv, jedno je jisté, u Čechů to nemohl a vlastně ani dodnes nemůže mít jednoduché. Vždyť byl potomkem a nástupcem miláčka národa, krála Karla IV., kterého jsme si jako národ ještě nedávno vybrali jako největšího Čecha. Po svém otci Zikmund sice zdědil mnohé vladařské schopnosti, na druhou stranu byl ale vládcem nesmlouvavým a mnohdy i krutým. Navíc nejen názorové střety s husity rozhodně jeho oblibě u Čechů nepřidaly. A přitom měl Zikmund se svým otcem mnoho společného, pro něho ale také bohužel.
Inteligentní mladík
Jak bylo tehdy hlavně u takto vysoce postavených šlechtických rodů zvykem, otec novorozeného Zikmunda dlouho neváhal a začal domlouvat synkovi výhodný sňatek. Volba padla na dceru polského a uherského krále Ludvíka Velikého, Marii. Dohoda sice byla uzavřena, ale sňatek rodiče přece jen ještě odložili. Bylo nutné vštípit oběma budoucím manželům základy panovnického chování. A Zikmund se učil opravdu pilně. Již v raném mládí uměl německy, ale také česky, francouzsky, italsky, maďarsky, polsky a samozřejmě latinsky. Šlo tedy o velmi učenlivého a inteligentního chlapce, kterému byl určen osud vůdce národů.
S tchyní je to těžké
Zikmundovi bylo teprve deset let, když jeho otec zemřel. Mladík se tak stal braniborským kurfiřtem. Trůnu se po otci ujal jeho bratr Václav IV. a Zikmund byl poslán do Uher. O několik let později se jeho starší bratr rozhodl, že by si měl Zikmund zvykat na své budoucí působiště, tedy Polsko, kam se měl po čase přiženit a také tam vládnout. Osud mu ale cestu nijak neulehčoval. Jeho plánovaný tchán brzy (v roce 1382) zemřel a matka Zikmundovy nevěsty z případného zetě žádnou velkou radost neměla. V polsku se místo Zikmunda ujali vlády Jagellonci a Marie se stala neplánovaně uherskou královnou. Aby jí matka zajistila odpovídající postavení, zasnoubila ji s Ludvíkem Orleánským. Mladý Zikmund Lucemburský se ale nedal a sňatek si zajistil, čímž získal i uherský trůn a korunu. Velký hospodář to ale podle všeho nebyl. Dluhy se časem kupily a mnohé problémy zvrátil jen díky příspěvkům svého bratra, a to i nad rámec toho, co by mu bývalo mělo náležet.
Uvěznit bratra? Žádný problém
Vztahy mezi oběma bratry byly po dlouhou dobu velmi napjaté. Zikmund proti Václavovi otevřeně vystupoval, i když na druhou stranu rád využíval jeho pomoci. Svého bratra dokonce neváhal vsadit do vězení, aby získal více jeho statků. Po čase ale uzavřeli dohodu, podle níž měli jeden po druhém dědit trůn. O několik dalších let později Václav výměnou za podporu při snaze o získání císařské koruny nabídl Zikmundovi správu Čech. Při jeho vstupu na toto území se proti němu ale začal formovat odpor, který jej následně provázel prakticky po celou dobu jeho zdejší vlády. Nicméně Zikmundova úspěšná cesta za tituly pokračovala a v roce 1411 byl zvolen římským králem. Jeho dalším cílem se stalo nastolení “pořádku” v církvi. Zikmund zastával názor, že tři papežové jsou na jednu církev skutečně moc (tak zvané papežské schizma) a nechal svolat Kostnický koncil. Ten se mimo jiné, jak víme, stal osudný i mistru Janu Husovi, což byl další hřebíček do pomyslné rakve Zikmundovy obliby v Čechách a navíc šlo o předzvěst a také důvod následných husitských válek. Syn Karla IV. to tady opravdu neměl jednoduché…
Na českém trůnu
Přišel rok 1419, Václav IV. umírá a jak se bratři před lety domluvili, Zikmund se stává jeho nástupcem také na českém trůnu. Toho se logicky a oprávněně obávali husité, kteří novému králi svoji nelibost dávali jasně najevo. Za krále ho Češi přijali až po plných sedmnácti letech, ačkoliv korunován byl již v roce 1420.
Nemocný starý král
Kromě odporu proti jeho vládě ale Zikmunda sužovaly i nemoci. Po svém otci Karlu IV. zdědil bolestivou dnu, označovanou příznačně jako nemoc králů. Její pojmenování vycházelo ze skutečnosti, že k rozvoji choroby dochází i při nestřídmém stravování, z přemíry masa a alkoholu. A to si chudí lidé jednoduše dovolit nemohli. Kromě dny krále sužovala také neustálá rýma, revma, trávicí a vylučovací problémy. V době, kdy byla medicína z dnešního pohledu v plenkách, nešlo o žádnou radost. Navíc musel být Zikmundovi amputován palec u nohy, který se bolestivě zanítil a otekl do obřích rozměrů. Lékaři tento problém přičítali právě dně. Už v bolestech ale panoval dál a dokonce se mu podařilo dobýt hrad odbojného Jana Roháče z Dubé, jehož i s jeho podporovateli jen tři měsíce před smrtí nechal popravit. To byl také jeden z momentů, který Zikmundovi jako českému králi na popularitě rozhodně nepřidal. Zikmund zemřel v prosinci roku 1437 v tehdy úctyhodných 69 letech a pochován byl v rumunském Velkém Varadíně. Jeho hrob se ale do dnešních dnů nedochoval, proto nemohou vědci s určitostí označit skutečnou příčinu jeho úmrtí. Vzhledem ke zprávám o jeho vážném zdravotním stavu se ale spekuluje o rakovině.
Zikmund Lucemburský, liška rvavá a šelma ryšavá, vzdělaný a inteligentní vládce, jehož panování uznává většina Evropy, si v Čechách nikdy dobrou pověst nevybudoval. Ostatně není se ani čemu divit…
KAM DÁL: Jiří Sovák k herectví utekl z nevěstince a hospody. Srdce diváků si získal svojí přirozeností
