Před 75 lety převzala KSČ v čele s Klementem Gottwaldem v zemi absolutní moc do svých rukou, v podstatě můžeme říct, že bez většího odporu ze strany demokratů. Únorová srážka mezi demokratickými stranami a komunisty byla výsledkem předcházejícího vývoje, který svedl nuceně (ale přitom dočasně) oba později znesvářené tábory dohromady. Nicméně ve vládě narůstaly rozpory postupně takovým tempem, že bylo pouze otázkou času, kdy se někdejší partneři rozejdou a vykopou válečnou sekeru.
Na začátku roku 1948 ve vládě narůstaly kromě rozporů i osobní střety, například mezi ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou a ministrem vnitra Václavem Noskem. Komunistický ministr již od roku 1945 cíleně přesouval nekomunistické policejní velitele na podřadnější pozice, když argumentoval nutností reorganizace. Na tuto praxi si stěžovaly demokratické strany, ale i sociální demokraté.
Spory ve vládě narůstají
Národně socialističtí zástupci se 13. února 1948 dozvěděli, že Nosek dal příkaz k přesunu 8 nekomunistických obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti, což byla vlastní roznětka nadcházející krize. Vláda 13. února 1948 nařídila Noskovi, aby odvolal své rozhodnutí a nečinil další personální opatření. Měla rovněž vzniknout komise, která by ministrův krok prošetřila. Nosek se odmítl usnesení vlády podřídit a bral je jako protiústavní zásah do vlastní kompetence rezortního ministra.
Situace začala nebývale gradovat, když šéf odborů Antonín Zápotocký svolal na 22. února sjezd závodních rad, který měl rozhodnout o dalším znárodnění, které však už šlo nad rámec vládního programu. 20. února 1948 se mělo konat zasedání vlády, na které se již tři nekomunistické strany nedostavily, protože Nosek odmítl usnesení vlády splnit. Protože se tak nestalo, tři demokratické strany podaly demisi do rukou prezidenta Edvarda Beneše ve snaze docílit pádu vlády, předčasných voleb, z nichž měli vyjít komunisté výrazně oslabeni. Nicméně ke třem demokratickým stranám se nepřipojila sociální demokracie, zmítaná vlastními problémy, a tak Gottwaldova vláda nepadla. Naopak KSČ toho využila a přeměnila nastalou vládní krizi v konečné zúčtování se demokraty.
Demokraté vyklízejí pole
Gottwald mohl argumentovat tím, že vláda zůstává na svém místě, a proto je ji třeba jen doplnit. Předseda vlády a KSČ odmítl rezolutně jednat s vedením stran, které podaly demisi, a rozhodl se doplnit vládu o kolaboranty z levých křídel těchto stran, kterým přislíbil ministerské křeslo. KSČ návazně zorganizovala několik masových shromáždění a demonstrací, které se stavěly za Gottwaldovo řešení krize. Na popud KSČ začaly vznikat tzv. akční výbory, které protiprávně vylučovaly na všech úrovních nekomunistické zástupce z funkcí, do nichž byli řádně zvoleni. 24. února 1948 se konala jednohodinová manifestační stávka, k níž se připojilo trochu kuriózně i ministerstvo zahraničí vedené demokratem Janem Masarykem.
Nekomunistické strany se domnívaly, že prezident Beneš demise nakonec nepřijme, a jejich zástupci se bohorovně rozutekli po republice – někteří na lyžařské závody, někteří na zabijačku. Komunisté drželi situaci pevně ve svých rukou, zkomunizovaná policie dělala razie v sekretariátech nekomunistických stran, začaly čistky v úřadech a zaměstnáních. Do 25. února 1948 však Beneš stále odolával tlaku a demise tří stran prozatím nepřijal. Pokud by i nadále váhal, komunisté byli připraveni pořádat demonstrace za jeho odstoupení, svolat neomezenou generální stávku, a pokud by přece jen demokraté projevili určitý odpor, měli „v záloze“ připraven i ozbrojený puč.
Puč dokonán
Beneš nakonec soustředěnému tlaku podlehl a později si stěžoval, že jej k rozhodnutí přinutila ulice. Gottwaldova vláda tak byla doplněna o kolaboranty z nekomunistických stran a budila zdání, že k žádnému převratu vlastně nedošlo. Jan Masaryk byl i nadále ministrem zahraničí, do vlády byl povolán i Vavro Šrobár, jeden z „mužů 28. října“. Jenže to bylo jen zdání, jakási demokratická fasáda nastupujícího totalitního režimu. Ve skutečnosti vznikla „obrozená Národní fronta“, která zajišťovala mocenský monopol KSČ. Ta po únoru 1948 spustila nevídané kolo čistek, z Československa začala prchat před komunistickou perzekucí řada předních nekomunistických politiků, kterým hrozil žalář, později i trest smrti.
KSČ tak převzala v únoru 1948 absolutní moc a držela ji až do roku 1989. Demokraté prohrát museli, protože neexistovaly předpoklady pro jejich vítězství v únorovém střetnutí. Nemuseli však prohrát tak špatně a mohli komunistům nástup k moci alespoň zkomplikovat. Takový scénář se však nerealizoval a demokraté vyklidili komunistům pole, které Gottwald a spol. nakonec zcela ovládli.
Zdroj: Karel Kaplan: Pět kapitol o únoru
KAM DÁL: Dcera Klementa Gottwalda žila jako na houpačce. Jednoho přítele jí otcův režim popravil, druhého vynesl na vrchol.
