Určitě nelze říct, že by bylo nutné žánr fantasy předem zamítnout jako méně kvalitní, méně literární, jako mainstream. O tom, že fantasy romány mohou patřit do příslovečné vysoké literatury, ostatně svědčí pravděpodobně nejznámější představitel tohoto žánru – Pán prstenů. Ale přece jen je dosud obvyklé řadit fantasy jaksi na periferii literatury. To dokládají například literární ceny – fantasy žánr má své vlastní, do těch obecných fantasy romány nepronikají.
Je možné, že právě díky nové knize Kazua Ishigura s příznačným názvem Pohřbený obr dojde k pomyslnému přemostění dvou oddělených literárních světů. Román nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 2017 se totiž odehrává ve světě, kde žijí obři a draci, kde třeskají meče rytířů, kde je země zahalena mlhou zapomnění, kvůli níž se postavy zmítají ve zvláštní situaci založené na dvoudomosti paměti – na jednu stranu touží po vzpomínkách, na druhou stranu se děsí toho, že ze stínů minulosti vystoupí mnohé křivdy, které trvale změní jejich budoucí život.
Za dob krále Artuše
Příběh se odehrává na britských ostrovech krátce po smrti krále Artuše. Hlavní postavy Beatrice a Axl jsou stárnoucí obyvatelé letargické vesnice, kteří se rozhodnou, že po letech navštíví svého syna.
Během putování potkávají nezdolného saského bojovníka Wistana, posledního artušovského rytíře, zestárlého Gawaina, a do opatrovnictví je jim svěřen dvanáctiletý Edwin, jemuž hrozí nebezpečí ze strany vlastních příbuzných, jelikož byl v roztržce údajně poraněn obrem.
Během poutě manželů za synem se postupně objevuje mýtus o převozníkovi, jenž rozhoduje o osudech zamilovaných. Před převezením "na druhý břeh" se převozník vyptává dvojic na jejich společné zážitky. Převozník je noční můrou Beatrice. Děsí ji fakt, že kvůli mlze zapomnění nemají ona a Axl žádné vzpomínky, o něž by se mohli podělit.
Díky paměti do vysoké literatury?
Dobrodružný příběh se protkává s velkými otázkami, na něž literatura naráží prakticky pořád. Nejvýraznější je samozřejmě role paměti a vzpomínání. Právě tato tematická linie je něco, čím Ishiguro přesahuje žánr fantasy. Zdánlivě to působí, jako by pro zkoumání svého tématu využil zbudovaného světa fantasy proto, že nabízí větší tvůrčí rozmach. Jenomže nebylo by takové čtení přílišným a nuceným zjednodušením?
Ano, protože svět Ishigurova textu je nebývale komplexní a sugestivní. Rozhodně jej nelze odsunout do druhého plánu vyprávění jako pouhopouhou kulisu. Jakkoliv se Ishiguro vrací k otázkám, jimiž je ve své tvorbě fascinován, Pohřbený obr je v první řadě silný, hutný (a nakonec i dojemný) příběh. Čerstvý nobelista se znovu ukazuje jako důmyslný a brilantní vypravěč.
Samostatnou kapitolou je potom jazyk prózy, jenž je záměrně archaický a uměřený tak, aby odpovídal fikčnímu světu. Na tomto místě se sluší pochválit práci překladatelky Lenky Sobotové, která si poradila s velmi složitým úkolem – probrat se archaickými vrstvami češtiny a zvolit jazykový styl, jenž vhodně vystihne vypravěčský styl Kazua Ishigura a zároveň bude snesitelný pro českého čtenáře. To se povedlo.
A i díky tomu je nutno konstatovat, že Pohřbený obr jednak dokazuje, že porota Nobelovy ceny rozhodně nesáhla vedle, jednak naznačuje, že vnímat fantasy jako okrajový literární žánr se nemusí vyplatit.
