Start se uskutečnil 15. listopadu 1988. Na jeho palubě nebyla posádka, ani nebyla nainstalována podpora života, let byl plně automatický. Původně se počítalo s třídenní misí, nakonec raketoplán letěl jen 3 hodiny. Po dvou obletech Země přistál na k tomuto účelu postavené dráze na kosmodromu Bajkonur.
Úkol zněl jasně – musí vzletět
Ruský raketoplán byl vyvíjen od roku 1974. Ani přes dvanáct let vývoje, různé testy tepelné ochrany, ani přes četné letové zkoušky funkčního modelu orbitálního letounu poháněného proudovými motory v atmosféře nebyl Buran pořád připraven k pilotovanému kosmickému letu. Stále chybělo vybavení pro bezpečný pobyt posádky a terminálové displeje palubního počítače nebyly ještě ani navrženy. Byla to vlastně taková oblíbená ruská Potěmkinova vesnice. Start tak byl především politickým rozhodnutím.
Buran neměl své hlavní motory
Zatímco vlastní raketoplán dospěl k podobě nápadně připomínající americký SPACE SHUTTLE, principy jeho provozu i vybavení pro vzlet byly značně odlišné. Samotný raketoplán byl téměř dokonalým dvojčetem toho amerického. Sovětští konstruktéři se pokoušeli přijít s odlišným designem (aby nebyli napadáni, že americký stroj okopírovali). Brzy však dospěli k závěru, že NASA odvedla dobrou práci. Prostě zákony aerodynamiky platí pro všechny stejně a raketoplán má pro dané úkoly optimální tvar. Zásadní rozdíl byl v tom, že „družicový stupeň“ Buran nebyl vybaven žádnými hlavními motory – při vzletu plně spoléhal na raketu Eněrgija. Výhoda tohoto uspořádání spočívala ve větší teoretické nosnosti. Pokud by byl dokončen, mohl by Buran vynášet o pět tun více nákladu než jeho americký rival.
Na hřbetě Mriji do Paříže
Vesmírný let ruského raketoplánu vlastně nebyl jeho posledním letem. Buran se ještě v plné kráse předvedl v polovině roku 1989 na pařížském aerosalonu, kde vzbudil zaslouženou pozornost. Během zpáteční cesty z Paříže do Moskvy dokonce na hřbetě obřího dopravního letounu Antonov An-225 Mrija zavítal i na pražské ruzyňské letiště (Mrija je onen letoun, který byl Rusy zničen v prvních dnech invaze na Ukrajinu v roce 2022). To už však byla jeho labutí píseň. Zhroucení sovětského impéria a následné ekonomické problémy poslaly ambiciózní plány na postavení flotily raketoplánů začátkem 90. let definitivně k ledu. Druhý stroj, který se měl do vesmíru i s posádkou vypravit v roce 1992, už nebyl dokončen, přestože byl téměř hotov.
... a potom na něj spadla střecha
Během vývoje a zkoušek vzniklo deset exemplářů sovětského raketoplánu. Některé sloužily pro zkoušky pevnosti či tepelné odolnosti, jeden pak ověřoval letové vlastnosti. Nakonec byla investice ve výši téměř 30 miliard dolarů odepsána a Rusko se dodnes spoléhá na klasické rakety na jedno použití. Kromě samotného vesmírného letounu skončila i největší a nejsilnější nosná raketa všech dob, Eněrgija. Tu Sověti vyzkoušeli dvakrát, poprvé už rok a půl před startem Buranu, když do vesmíru vynesla maketu osmdesátitunové vojenské družice Poljus konstruované pro sovětskou verzi programu hvězdných válek. A samotný raketoplán? Ten potkal smutný osud. Dlouhá léta byl spolu s raketou Eněrgija uskladněn v jednom z hangárů na kosmodromu Bajkonur. Kvůli nedostatku peněz a s tím související špatné údržbě se ale v květnu 2002 zřítila střecha haly a oba exponáty prakticky zničila.
Zdroj: denik.cz, ct214.cz, kosmonautika.cz
KAM DÁL: Chuck Yeager. Muž, který první překonal rychlost zvuku.
