Když se tehdy v létě roku 1938, v předvečer druhé světové války, malá Edda narodila, byl to tak trochu malý zázrak. Její matka již oslavila pětačtyřicáté narozeniny a o Göringovi se vědělo, že byl v minulosti postřelen do slabin. Kdo by od takového páru očekával potomka? Zdánlivě nemožné se ale stalo skutkem a tehdy již jednomu z nejmocnějších mužů Německa k narození dcery gratulovaly doslova statisíce nacistických příznivců.
Takový „malý“ palác na hraní
Edda nemohla žít jako běžné dítě, vždyť byla podle mnohých „nacistickou korunní princeznou“, a tak s ní také bylo zacházeno. Nejen že si ji předcházeli Göringovi přátelé a partajní kolegové, ale připojilo se dokonce i vedení Luftwaffe, které z rozpočtu zaplatilo malé prominentní dívce hračku, kterou jí mohly ostatní děti jen závidět. Jestliže na jiných zahradách se v koutě krčily docela obyčejné dětské domečky na hraní, u Göringů šlo díky postavení Eddina otce o celý palác s rozlohou tří set padesáti metrů čtverečných. Také není žádným tajemstvím, že místo koček se u nich doma mohli chlubit tygry. Nic obyčejnějšího nebylo pro Göringa dobré. Co víc si může dítě přát? Nebo jinak: může si vůbec malé dítě něco takového přát? Asi ne, ale když dar pro Göringovo dítě, tak musí jít o něco ohromujícího.
Od Berlína do bezpečí hor
V takovém prostředí vyrůstala Edda až do konce války, i když se před jejím koncem již se svými rodiči přesunula z Carinhallu, venkovské rodinné rezidence stojící nedaleko Berlína, do Obersalzbergu, horského sídla rodiny, tentokrát poblíž hranic s Rakouskem. Zdálo se, že tam bude bezpečněji. To sice možná ano, ale ani život v ústraní Eddu a její matku Emmy neizoloval od světa natolik, aby nebyly po Göringově zatčení v roce 1945 na čas internovány pod dohledem ve Spojených státech amerických. Návrat jim byl umožněn až v následujícím roce. Svého otce viděla naposledy za mřížemi, těsně předtím, než v noci před plánovanou popravou rozkousl kyanidovou kapsli.
Poválečný život a absolutní nepochopení
Jaký byl poválečný život dospívající a dospělé Eddy? Vlastně normální. Žila s matkou, vystudovala dívčí školu a později také práva, ale táhlo ji to také k medicíně. Na otce vždy vzpomínala s láskou a zdálo se, že snad vůbec nepochopila, co dělal a kolik lidských životů zničil, nebo alespoň do smrti poznamenal. „Moje jediné vzpomínky na něj jsou takové láskyplné, nemohu ho vidět jinak. Vlastně očekávám, že většina lidí má o mém otci příznivé mínění, možná kromě Ameriky,“ uvádí se v knize Hitlerovy děti: Synové a dcery pohlavárů třetí říše. Je možné, že by skutečně mohla být tak zaslepená?
Nacismus obdivovala až do smrti
Pravděpodobně ano, protože – ačkoliv se nevdala – v době, kdy prožívala již ve vyšším věku románek s novinářem Gerdem Heidemannem, se nijak netajila svojí příchylností k nacistické ideologii. Objížděla památná místa spojená s nacistickým řáděním svého otce a jeho krutých kolegů a v okruhu svých známých ráda diskutovala nejen o svém otci, ale také o kmotru, jímž nebyl nikdo jiný než samotný Adolf Hitler.
O jejím životě ve stáří toho není příliš známo, snad jen to, že ještě v roce 2015 bydlila v Mnichově a stále se snažila získat zpět zabavený majetek svého otce. Samozřejmě bez úspěchu. Zemřela v osmdesáti letech v roce 2018 a pochována je na neznámém místě.
Zdroj: Spiegel, Hitlerovy děti: Synové a dcery pohlavárů třetí říše (G. L. Posner)
KAM DÁL: Nacistická ZOO v Buchenwaldu: Dozorci vodili své děti do míst, kde medvědi trhali vězně.
