Nic se neděje náhodou a zrod hned několika výrazných tvůrčích osobností v jedné generaci je odrazem společenského a historického vývoje. Ona šedesátá léta, kdy se československá vlna zjeví v suchozemské zemi uprostřed Evropy, totiž korespondovala s děním po celém světě.
Socialismus v Československu se měnil v svobodnější systém a celý svět obecně zažíval kolektivní podvědomé pnutí, jež bylo např. v USA reprezetováno érou hippies či silného odporu vůči rasové segregaci. První generace žijící po druhé světové válce tak rozhodně měla co říct, a to každý svým velmi specifickým způsobem.
První filmy Miloše Formana by samozřejmě nezískaly tak kultovní rozměr, nebýt hned několika dalších kolegů, kteří spoluvytvářeli onen velmi silný autorský rukopis. Právě nedávno zesnulý Ivan Passer společně s Jaroslavem Papouškem velmi výrazně dokreslovali scénáře k filmům Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky či Hoří, má panenko.
Sám Miloš Forman po mezinárodním úspěchu svých československých filmů dostal laso do USA a už mu nebylo dovoleno se oficiálně vrátit jako československému občanovi.
Z celé generace československé nové vlny dosáhl nejúspěšnější kariéry. Získal dva filmové Oscary za režii a jeho jméno je spojeno s elitou světové kinematografie.
Věra Chytilová
Nezapomenutelná osobnost vždy provokovala svojí nesmlouvavostí. Přímá a neústupná režisérka podobně pracovala i s náměty, které přetvářela do velmi specifických filmů. I ona se díky filmu Sedmikrásky stala autorkou světového formátu.
Věra Chytilová se nebála otevřeně kritizovat společenské poměry už za minulého režimu, byla velmi zásadová ochránkyně ženských práv. Do její filmografie spadá několik více experimetálně laděných filmů, ale také kultovní snímky, které skoro až omylem získaly celospolečenskou oblibu.
Lidé si její dílo tak nejvíce spojují se snímkem Dědictví aneb Kurvahošigutntág, ale za zmínku stojí i díla jako Hra o jablko nebo Faunovo velmi pozdní odpoledne.
Jan Němec
Jen málokdo na filmovém plátně zprostředkoval tak silně pocit zoufalství z období druhé světové války, jako právě Jan Němec. Jeho kultovní Démanty noci jsou dodnes jedním z nejlepších českých filmů v historii československé kinematografie.
Jan Němec však nadále hledal nové pohledy, jak lze vytvářet film. S tímto médiem experimentoval až do úplného konce. Jan Němec se také proslavil tím, že natočil snímky přijíždějících tanků v srpnu 1968. Byl také manželem Marty Kubišové. Později emigroval a v zahraničí se často musel živit jako kameraman na svatbách.
Nic z toho však nezměnilo jeho velmi bouřlivou povahu a touhu hledat nové pohledy na zavedené filmové řemeslo.
Kdo dál?
Spravedlivý výčet jmen by měl být mnohem rozsáhlejší. Opomenout by se neměl pravděpodobně největší intelektuál z nové vlny, kterým byl Pavel Juráček. Režisér a scenárista vytvořil hluboké dílo s názvem Případ pro začínajícího kata. Do nové vlny musíme zařadit také Juraje Herze, který však neprošel jako všichni ostatní výukou na pražské FAMU.
To Vojtěch Jasný do této kategorie bezpochyby zapadá a jeho Všichni dobří rodáci jsou stále jedním z nejlepších filmů naší kinematogtrafie. Nakonec je nutné zmínit dva poslední mohykány, kteří jsou stále ještě naživu.
Jsou jimi Jiří Menzel, který jako jeden z mála získal Oscara za adaptaci knihy Ostře sledované vlaky, a Juraj Jakubisko, jehož první filmy jsou opravdu unikátní exkurzí do hlavy jedné filmové fantazie.
