Hlavní kostrou dokumentárního filmu Můj otec Antonín Kratochvíl je přirozeně vztah otce a syna. V kontextu příběhu světově uznávaného fotografa a držitele několika prestižních cen však nejde o nic jednoduchého. Kratochvíl totiž utekl z Československa a to moc dobře věděl, že tím pádem opouští i svého nenarozeného syna Michaela.
Ten byl jako dítě vychováván s tím, že je jeho biologický otec mrtvý. Aniž by o tom v Československu cokoliv věděli, nebyli mnohdy ani tak daleko od pravdy. “Můj anděl byl asi hodně silný,” konstatuje významný dokumentární fotograf. Jak se podařilo režisérce Sedláčkové zpracovat téma, které je opravdu silným soustem?
Neuvěřitelná story
Film Můj otec Antonín Kratochvíl neopakuje svůj obsah, jak by se mohlo zpočátku zdát. Téma emigranta, který skončil v uprchlickém táboře, byl vězněn ve Švédsku a sloužil v cizinecké legii, aby nakonec až bájně utekl do Amsterdamu, kde se z něj stal fotograf, který následně slavil úspěch v USA, už proběhl několikrát v různých televizních dokumentech.
Antonín Kratochvíl poutá pozornost nejen tímto fascinujícím příběhem, ale také charismatem. Na jednu věc se však nesmí zapomenout. To jsou jeho fotografie. Nelehká cesta na vrchol z něj udělala odolného muže, který nezazmatkoval ani ve chvíli, kdy na něj hledí Bob Dylan či hlaveň samopalu. Když k tomu připojíte talent vizuální a dar přežívat v nehostinných a životu nebezpečných situacích, máte obraz profesionála, jenž se nezastaví před ničím. Teda skoro před ničím…
To je můj klon
Vidět objektivem genocidu ve Rwandě či procházet domovy Iráčanů s vojenským konvojem byla pro Kratochvíla jedna z podstatných součástí práce, s kterou se nesmrtelně zapsal do dějin válečné fotografie. Jeho styl je osobitý, má svůj rukopis a nebojí se podívat do očí i zdrogovanému africkému rebelovi s kulometem v ruce.
Dokument Andrei Sedláčkové však nabízí poněkud přízemnější pohled na už stárnoucího muže, který je usazen nakonec blízko rodině, kterou se rozhodl v mládí opustit. Osobní a rodinná stránka života Antonína Kratochvíla je nití a hlavní páteří vyprávění. Dialog otce s opuštěným synem, který se narodil bez otce a poprvé ho viděl až v dospělosti, je pro něj určitým druhem terapie.
Vidíme zde tak příklad člověka, který se záměrně otočil zády k manželce a nenarozenému dítěti, protože věděl, že by jinak v životě nikdy nedosáhl toho, čeho nakonec opravdu dosáhl, i když to bylo v prvních letech velmi složité.
Co trochu jinak?
Obecně vás dokumentární film režisérky Sedláčkové nezklame, protože nosnost příběhu významného fotografa je prostě nezbořitelná. Antonín Kratochvíl sice už tolik nešermuje doutníkem, nenosí se jako páv se šálou kolem krku a dokonce i vulgarismů v jeho slovníku ubývá, ale i tak je jeho charisma sázkou na jistotu.
Zpracování filmu však postrádá odvahu. Jedná se totiž o nekonfliktní rekapitulaci života osobnosti, kdy je vše uspokojeně nakousnuto, ale jen v minimálním náznaku se díváme do hloubky. Filmu chybí přesně to, co nechybí fotografiím Antonína Kratochvíla. Ojedinělý cit pro situaci, odvážná kompozice, intuice a přirozenost.
Dokument neopomněl ani nařčení ze sexuálního obtěžování, což je v kontextu celého filmu zase jen nakousnuté téma, kterému chybí hlubší rozuzlení. V bohatém životě Antonína Kratochvíla je však velmi těžké hledat uspokojivý dokumentární celek, který by se vešel do jednoho filmu. Za chladného, mlhavého večera je to však inspirativní podívaná, kterou si Kratochvíl i jeho syn bezesporu zaslouží.
KAM DÁL: Osm let uzamčená v jedné místnosti. Natascha Kampusch se měla stát panenkou pro psychopata
