Československo v roce 1938 čelilo ohrožení. Nepokoje v pohraničí a snaha německé menšiny připojit pohraniční oblasti k Německu byly podporovány samotným Adolfem Hitlerem. Bylo zřejmé, že mladá republika je ve smrtelném nebezpečí. Již v létě proběhla částečná mobilizace. I přes snahu o diplomatické řešení bylo zřejmé, že otevřený vojenský konflikt je velmi pravděpodobný. V září bylo ještě hůře. V jeho polovině vypukl v pohraničí puč sudetských Němců. Zjevně měl vyprovokovat vpád německých vojsk na naše území.
JUDr. Karel Strnad (1889 – 1944)
1919–1943 ministerský rada Stavební správy Pražského hradu
1943 – zatčen gestapem pro kontakty s protinacistickým odbojem
1944 – popraven v Drážďanech
Sedm držitelů klíčů od Korunní komory
V této situaci bylo tehdejším vedením země rozhodnuto, že korunovační klenoty budou vyjmuty z Korunní komory Svatovítské katedrály a převezeny na bezpečnější místo. Tam měla být tato nejvýznamnější národní památka skryta před případnou válkou s Německem. Nejprve bylo potřeba oslovit všech sedm držitelů klíčů od Korunní komory. Ti se sešli 15. září ve Svatovítském chrámu. Předseda vlády Milan Hodža vysvětlil klíčníkům situaci, požádal je, aby se jich dočasně vzdali. Byli ujištěni, že se nejedná o porušení jejich historické držby. Bylo však nutné, aby jejich cíl byl i před nimi utajen.
Noční přesun nepostrádal zápletku
Plán na ukrytí klenotů vznikl na hradě, jeho realizací byl pověřen ministerský rada Kanceláře prezidenta republiky Karel Strnad. O přesném plánu věděl jen velmi omezený počet lidí. Mezi nimi byl i plk. Josef Kvapil, velitel sídla prezidenta. V noci z 19. na 20. září byly korunovační klenoty uloženy v zapečetěné dubové truhle se čtyřmi zámky. Pro převoz byla určena limuzína, kterou dříve využíval Tomáš Garrigue Masaryk. Posádka složená z řidiče a pracovníků národní banky obsah truhly neznala. Cíl cesty se dozvěděla, až když se vozidlo dalo do pohybu. Instrukce byly v zapečetěné obálce. Limuzínu doprovázelo další vozidlo a ozbrojená hradní stráž. Cílem byly trezory pobočky Národní banky v Žilině. Žilina nebyla vybrána náhodou, neboť zde měla být v případě napadení jedna z operačních základen československé armády. Transportu se nevyhnula smůla. V ranních hodinách 20. září v hlubokých javornických lesích jeden z řidičů špatně odbočil. Ve snaze co nejrychleji dohnat kolonu narazil – snad v důsledku mlhy – do čekající limuzíny s klenoty. Ta málem spadla ze srázu, zachránilo ji zábradlí.
1914 – narukoval k pěšímu pluku v Terezíně
1915 – padl do zajetí
1916 – vstup do legií
1919 – pobočník ministra obrany
1936 – 1941 – vojenský velitel sídla prezidenta
1943 – angažuje se v odboji
Rychlý návrat zpět. Na Slovensku nebylo bezpečno
Boj se nekonal. Československo sice ještě stihlo vyhlásit všeobecnou mobilizaci, ale vzápětí přišla Mnichovská dohoda a Československo muselo postoupit pohraniční území Německu. Na Slovensku sílily separatistické tendence a nepřátelství vůči Čechům. Již 6. října byly klenoty převezeny zpět do Prahy. Klenoty však nespočinuly v Korunní komoře nad Zlatou branou Svatovítské katedrály. Byly umístěny v tajném trezoru prezidenta republiky a jen málo lidí o tom bylo informováno. Údajně o tom dlouho nevěděl ani Benešův nástupce Emil Hácha. Korunovační klenoty se vrátily zpět do Korunní komory až po okupaci. Jen klíče byly přerozděleny, tři zůstaly v držení státního prezidenta, jeden měl v držení pražský arcibiskup a zbylé tři říšský protektor. Po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu byly klíče prezidentu a arcibiskupovi odebrány, a německá moc tak získala nad korunovačními klenoty plnou kontrolu. Do českých rukou se vrátily až po skončení okupace v květnu 1945.
Zdroje: ct24.cz, novinky.cz, wikipedia
KAM DÁL: Blonďatý rytíř sestřeloval Rusy. Odměnili se mu gulagem
