Před více než deseti lety zasáhla český veřejný prostor jedna z nejsložitějších a nejsledovanějších kauz z dob takzvaných nových medií. Případ dětí týraných v Kuřimi a následujícího pátraní po záhadné, amébické Barboře Škrlové zatřásl veřejným prostorem i zevnitř. Právě v roce 2007, kdy se série článků a reportáží z Kuřimi rozběhla, se začala projevovat nejen flexibilita reportérů, ale také jejich bezbřehá zarputilost a senzacechtivost.
Komiks do škol patří!
V předposledním čísle literární revue Host poznamenal Jakub Kára v eseji O čem ze současné české literatury? zarážející fakt – ve středoškolské výuce literatury je komiksovému médiu věnováno tak málo pozornosti, až se zdá, jako kdyby komiks nebyl součástí literatury, potažmo kultury. To však není problém (přistoupíme-li na to, že je to problém) pouze výuky literatury. Pohlédneme-li na nejvýznamnější tuzemské literární ceny Magnesia Litera a pokusíme-li se nějaký komiksový titul zařadit do jedné z kategorií, v nichž mohou být knihy oceněny, zjistíme, že to de facto není možné. Pokud je nějaké dílo z české produkce s to tento fakt napravit, je to právě nedávno vydaná Svatá Barbora trojice autorů Marek Pokorný, Marek Šindelka a Vojtěch Mašek.
Komiks versus próza
A to nejen díky bravurnímu zpracování silného tématu. Nejen díky značné odezvě, jíž se komiks (samotnými autory nazývaný grafický román) těší. Také třeba s přihlédnutím ke kontextu díla patrně nejznámějšího z autorské trojice. Marek Šindelka je autorem básnické sbírky a čtyř prozaických knih. Za tu poslední, Únava materiálu, získal v loňském roce cenu Magnesia Litera. Šindelkova novela a její ocenění vyvolaly bouřlivou debatu – nebylo mnoho čtenářů, kteří by souzněli s výrokem poroty a souhlasili by s tím, že Únava materiálu byla nejlepší prózou roku.
Zatímco výpověď ve Svaté Barboře je nanejvýš komplexní, zatímco příběh je koherentní a zpracování sugestivní, Únava materiálu ve všech těchto kategoriích (záměrně jsem zvolil ty, na něž může aspirovat jak text prozaický, tak komiks) značně strádá.
Co dělá komiks komiksem?
Významným aspektem, který by neměl být opomenut – na Svaté Barboře pracoval autorský kolektiv více než šest let. Není samozřejmě možné nechat si takovou spolupráci zpětně zprostředkovat, máme však možnost nahlédnout do komiksového titulu a konstatovat, že čekání se vyplatilo. Příběh Barbory, toho, jak donutí vlastní adoptivní rodiče, aby ji začali týrat, historie sektářského Hnutí Grálu, Norsko, Česká republika, dalekosáhlý časový záběr, to vše se povedlo vetnout do dvou set stránek tak, aby výsledek držel pohromadě nebývale pevně.
Lví podíl na tom nese výtvarník Marek Pokorný, díky němuž nejen zaujme, ba nadchne až obsedantní detailnost kresby (vřele doporučujeme pořádně si prohlížet pozadí, každý sebenepatrnější detail nese smysl), také se kresba povedeně snoubí s textem a příslovečná komiksová zkratka, která dělá komiks komiksem, je mimořádně propracovaná a funkční.
Na druhou stranu je zřejmé, že Pokorný by se mohl klidně sedřít – kdyby neměl k ruce autory zkušené, kteří mají představu jak o tom, jak příběh vystavět, tak o tom, proč využít právě dané médium, vznikl by povedený umělecký artefakt bez dalekosáhlejší výpovědní hodnoty.
To se u Svaté Barbory nestalo. Sešlo se vše tak, jak mělo. Čtěte – jediné, co by bylo možno dodat: snad díky Svaté Barboře vystoupí komiks v literárním rámci ze svého minoritního postavení. Talent leckterých českých tvůrců po tom volá.
