V únoru 1948 převzala KSČ veškerou moc v Československu, stalo se tak tři měsíce před konáním parlamentních voleb. Komunisté nakonec rozhodli o tom, že nedají možnost více kandidátkám, ač s tím původně počítali, a místo toho uplatní jednotnou kandidátku, v níž měli komunisté zaručenou většinu křesel. Takovou kandidátku pak označili jako nejsvobodnější výraz vyjádření lidové vůle.
Volby již v totalitním hávu
Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 stálo Československo před druhými poválečnými volbami. KSČ se rozmýšlela, jakým způsobem mají vypadat. Nejprve v březnu 1948 rozhodla, že se budou konat s více kandidátkami, aby se za měsíc, tedy v dubnu, usnesla na tom, že takovou formu voleb nedovolí, a místo toho přistoupí k jednotné kandidátce, která se pak uplatnila až do konce komunistické diktatury.
Proč tak vedení KSČ učinilo? Důvod je jednoduchý, komunisté se obávali rizika oživení demokratických stran, které byly během února 1948 zlikvidovány jako mocenskopolitická síla, a mohly by tak ohrozit komunisty. Sociální demokracie byla „pro jistotu“ násilně sloučena s KSČ, ostatní strany – národně socialistická, lidová a slovenská Demokratická strana (nyní Strana slovenskej obrody) – tvořily jakousi demokratickou fasádu nového režimu.
Jednotná kandidátka skládající se ze všech politických stran zaručovala komunistům pohodlnou většinu v parlamentu v poměru 7:3 vůči ostatním stranám. Volič měl prakticky jen dvě možnosti, vhodit do urny lístek s jednotnou kandidátkou, nebo použít tzv. bílý lístek, který znamenal nesouhlas s jednotnou kandidátkou. Komunisté navenek vysvětlovali přikročení k jednotné kandidátce v duchu doby, ideologicky. Podle nich bylo třeba dosáhnout co nejširší jednoty národa v plánovaném budovatelském úsilí směřujícím k zářným zítřkům socialismu. Tuto umělou jednotu pak měly veřejně manifestovat právě volby.
Gottwaldova fraška
I když komunisté činili všechny potřebné přípravy, aby vše proběhlo hladce, někteří vrcholní komunisté, jako byl například generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, se obávali, že „poražená buržoazie“ zvedne hlavu a bude nabádat voliče, aby vhazovali do urny právě bílé lístky, čím by již zmíněná umělá jednota dostala povážlivé trhliny. Proto komunisté na nižších úrovních agitovali zejména ve vesnicích a malých obcích za to, aby lidé hlasovali pouze pro jednotnou kandidátku. Bílé lístky se tak měly stát aktem nepřátelství vůči novému režimu a ti, kteří je měli ve volbách použít, riskovali osobní či zaměstnanecký postih.
Vše tak směřovalo k tomu, aby bylo zajištěno vítězství jednotné kandidátky a tedy KSČ, nicméně i přesto se hlasy falšovaly a komunisté, jak máme dochováno v pramenech, se k tomu sami doznávali. Samotná volba pak připomínala nepovedenou frašku a spíše parodii na svobodné volby. Někteří voliči byli totiž za plentou kontrolováni, jestli hlasují pro tu „správnou“ kandidátku, někteří manifestačně odkryli plentu, aby volební komisi ukázali, že jsou pro jednotnou kandidátku, i když to porušovalo zákon.
Důležitý byl ovšem výsledek, protože jednotná kandidátka získala 92,8 % hlasů. Bylo to však na druhou stranu méně, než komunisté čekali. Na každý pád můžeme konstatovat, že volby svůj účel splnily, stvrdily únorové vítězství komunistů a v praktické rovině doložily, že v zemi neexistuje reálná síla, jak KSČ zastavit, nebo jí alespoň zkomplikovat život. Otevřelo se široké, ba dokonce neomezené pole pro politické procesy, v nichž si komunisté vyřizovali účty nejen s bývalými politickými soupeři, ale také mezi sebou.
Zdroj: Karel Kaplan: Pět kapitol o únoru
KAM DÁL: Rok 1948: Únor bílý, Gottwald sílí. Jak demokraté vyklidili pole komunistům.