Co se vlastně dělo v květnu 1945? I když Češi dobře věděli, jaké utrpení je možné člověku způsobit (nebo snad právě proto), nerozpakovali se mnozí ve dnech těsně po konci války obrátit zbraň proti Němcům, a to i proti těm, s nimiž před válkou žili v pokoji. Jejich národnost byla ale tím, co je vylučovalo ze společnosti českého obyvatelstva. Jejich tehdejší tak zvaný divoký odsun ale provázely na mnoha místech masakry, za které by se nemuseli stydět sami krutí nacisté.
Hrůza na Bořislavce
Jeden z nejhorších případů byl popsán v Praze, kde se nedaleko Bořislavky odehrál masakr na mužích i ženách. O život přitom přišlo více než čtyřicet Němců, z nichž – pokud je známo – žádný nebyl příslušníkem armády. Tito lidé byli shromážděni před budovou tamního kina, ale místo aby byli posazeni do auta nebo deportováni jiným způsobem, což by bylo jistě pochopitelné, došlo ke střelbě, kterou žádný z nich nepřežil.
Šlo o princip smrt za smrt, padni komu padni. A protože ani to ještě pořád nestačilo uspokojit touhu po pomstě, byla již mrtvá těla ještě „pro jistotu“ přejeta nákladním automobilem. Svědčí o tom drastické záběry přímo z místa činu, odvysílané v pořadu České televize.
Spustil to člen Rudé armády
Kdo masakr spustil, se dlouho nevědělo. Dnes je již z nalezených dobových záznamů zřejmé, že šlo o příslušníka Rudé armády, který vyprovokoval české obyvatelstvo k takovému zvěrstvu. Je ale jisté, že není možné klást veškerou vinu na jediného člověka. Byli to s největší pravděpodobností hlavně Češi, kteří stříleli.
Záběry z masakru na Bořislavce nejsou pro slabší povahy.
Osudný Benešův projev
„Bude třeba vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem naším budiž: definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky...,“ zaznělo v jednom z prvních poválečných projevů z úst exilového prezidenta Edvarda Beneše. Není divu, že si takové prohlášení po léta týraní lidé vysvětlili po svém. Likvidací rozuměli jediné, a to ne odsun, ale vraždy.
Pomstít své blízké
K podobným událostem docházelo i na dalších místech republiky, a to často bez ohledu na národnost, jen z důvodu toho, že lidé hovořili německy. Je doložen případ, kdy došlo k likvidaci švédské, německy mluvící rodiny, která neměla s válečnými útrapami našich lidí nic společného.
Touha po odplatě za zmařené životy českých lidí byla ale neuhasitelná a na některých místech brali „spravedlnost“ do rukou i jednotlivci, kteří se tak chtěli vyrovnat například se ztrátou syna nebo jiného blízkého člověka. Na jeden takový příběh vzpomínal i pan Jaromír, dnes devadesátník, který zažil konec války jako dítě. Dění kolem sebe ale už alespoň zčásti chápal.
Brigádníci se nevraceli
„V rodině se vyprávěl příběh jednoho z našich sousedů, který přišel ve válce o syny. Když byli v květnu roku 1945 Němci v naší obci shromážděni v sokolovně, kde zůstali několik dní, chodili si je místní lidé půjčovat na těžké práce. Nedobrovolní brigádníci, kteří odcházeli s tímto nešťastným zlomeným otcem, se už ale mezi ostatní nevraceli. Všichni dobře věděli, jaký byl jejich osud, ale nikdo se proti tomu tehdy nepostavil,“ vypráví pamětník těch okamžiků.
Šílené skutky v šílené době
Byly takové akce oprávněné, nebo ne? Z hlediska právního samozřejmě nikoliv, stejně jako z dnešního pohledu morálního. Ačkoliv žádnou vraždu nelze ospravedlnit, vysvětlení tehdejšího chování českých lidí zde je. Uvolnění po dlouhé době, kdy se právě vinou Němců, respektive nacistů, musel každý obávat o vlastní život i o životy všech svých blízkých, pokřivilo celou situaci do podoby, kdy se mohla jakákoliv msta zdát oprávněná. Téma bylo za minulého režimu tabuizováno, jak uvádí také web Českého rozhlasu. Jak bychom se v takové situaci zachovali dnes my? Můžeme jen doufat, že nikdy nebudeme před takovým rozhodnutím stát.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Blonďatá bestie Heydrich chtěl konečné řešení české otázky, „smějící se bestie“ ho vyřešily samy.
