Letoun P-63 Kingcobra měl ve druhé světové válce zajímavý osud. Americké letectvo si jej sice objednalo, ale nikdy neposlalo na ostrou misi. Místo toho putoval do Evropy, kde se mu mělo dostat větší slávy, i když byl považován za méně výkonný než jiný jednomístný stíhací letoun, později známý P-51 Mustang. Ale popořádku.
Práce na letounu Kingcobra byly zahájeny na začátku roku 1941 ve společnosti Bell Aircraft. Koncepčně vycházel nově vyvíjený stroj z typu P-39 Airacobra, stíhacího letounu, jehož reputace však nebyla v americkém letectvu nijak valná. Od Kingcobry se tak čekalo mnohem více. První let dolnoplošníku proběhl v prosinci 1942 a ještě v témže měsíci letectvo objednalo sériovou výrobu letounu.
Američany oželený, Sověty oblíbený
Bell P-63A byl vyzbrojen automatickým kanónem M4 ráže 37 mm a čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm. Letoun mohl nést až tři pumy s hmotností do 227 kg. Oproti prvotním plánům neokusila Kingcobra v amerických službách chuť reálného boje. To se mělo brzy změnit v souvislosti s přijetím zákona o půjčce a pronájmu z roku 1941, a jak se posléze ukázalo, měl pro další průběh klíčový význam. Zákon umožňoval dodávání vojenského materiálu americkým spojencům a zejména Sovětům doslova vytrhl pověstný trn z paty v jejich existenčním boji proti nacistickým vetřelcům.
Sovětský svaz tak od USA dostal hromadně obrněná vozidla, tanky Sherman, M3 Lee, letouny, automatické zbraně, motocykly, ošacení, nákladní lodě, lokomotivy a další. Stalin tak mohl být více než spokojen.
Mezi dodávkami vojenského materiálu se ocitly rovněž letouny Kingcobra, jichž měli Sověti k dispozici nakonec přes 2 tisíce. Skoro 5 tisíc letounů P-39 Airacobra pak rovněž putovalo na sovětskou půdu. Sovětští piloti si je rychle oblíbili. U Kingcobry chválili zejména prostornou kabinu, výborné manévrovací schopnosti a vynikající výhled či výzbroj. Není divu, že se zrodila i nová sovětská letecká esa, hovoříme například o legendárním Alexandrovi Pokryškinovi, Nikolaji Gulajevovi či Vladimiru Lavrinenkovovi.
Ostatně dodávky amerických zbraní spojencům v průběhu dekád nejsou ničím novým. V novodobých podmínkách Washington podporuje Ukrajinu, která svádí boj s ruským agresorem již dva roky.
Kingcobry excelovaly na východní frontě
Letouny výrazně zasáhly do bojů na východní frontě, kde excelovaly především v nízkých výškách. Většina vzdušných bitev se odehrávala ve výšce nižší než 15 000 stop, takže Kingcobry mohly účinně útočit i na pozemní cíle. Americké letouny také tvořily nezbytný doprovod střemhlavým bombardérům (Petljakov Pe-2) a chránily pozemní jednotky před útoky německých strojů Ju 87. A nutno dodat, že nejen tam. Dokázaly se uplatnit také proti Japoncům v Mandžusku na samém konci války, kdy dvě Kingcobry sestřelily letoun Nakadžima Ki-43.
I po válce našly využití
Po válce podle některých zdrojů byly v záloze drženy až do konce 40. let. Nicméně cestu si Kingcobry našly rovněž do francouzského letectva. Do Francie bylo po válce odesláno 114 Kingcober, které zasáhly do bojů v Indočíně. Ještě na sklonku války dostala Velká Británie dva letouny Kingcobra. Oba dva stroje čekalo v roce 1948 sešrotování.
Kingcobry se tak svými výkony ve druhé světové válce zapsaly zlatým písmem do sovětských srdcí. Vděčnost Sovětů za ně však brzy vystřídalo napětí studené války a z někdejších válečných spojenců se stali na dlouhé dekády nesmiřitelní rivalové.
Zdroj: Warhistoryonline.com, Wikipedie
KAM DÁL: Troufalý únik Američana z německého zajetí: Použil letoun, který jej předtím sestřelil.
