Začalo to Směšnými láskami, skončilo Nesmrtelností. Předtím psal Kundera (většinou dobově poplatné) básně a divadelní hry, poté začal psát francouzsky. Románových knih napsal v češtině sedm. Není to náhoda: sedmičkou je Kundera celoživotně fascinován.
Román, nebo povídky?
I povídek v Knize smíchu a zapomnění (dopsána v roce 1978) je sedm. Jedná se opravdu spíše o povídky, ačkoliv se o Knize smíchu a zapomnění často hovoří jako o románu. Románem nazývá tento titul i sám Kundera. Není mým záměrem zpochybňovat jeho stanovisko. To však vychází z pojetí románu jako umělecké kategorie. (Pro Kunderu je umění románu spojeno se specifickým způsobem myšlení a reflexe světa, která je meditativní, parodická, ale i blasfemická a interpretačně nepolapitelná.) Zatímco podíváme-li se na Knihu smíchu a zapomnění pohledem uvyklým na tradiční literární členění, není možné si nevšimnout, jak jsou jednotlivé "díly" textu samostatné a celistvé, což vypovídá o jejich povídkovém charakteru.
Každopádně je Kniha smíchu a zapomnění propojena několika ústředními tématy. Ta nejevidentnější snad není třeba ani jmenovat, máme-li na vědomí název (K)knihy.
Mezi smíchem a perzekucí
Paměť a zapomnění jsou nejen ústředními tématy recenzovaného titulu, ale i celého Kunderova románového tázání. Stejně tak smích je téma, jež se proplétá celou Kunderovou (prozaickou) tvorbou. Stačí připomenout názvy dvou prvních prozaických titulů: Směšné lásky, Žert.
Takto bychom mohli postupovat dál a dál. V podstatě každé téma (dokonce každý motiv) z Knihy smíchu a zapomnění se totiž objevuje i v dalších Kunderových textech. Ne náhodou se o Kunderových románech často mluví v souvislosti s jedním velkým dílem, ve kterém se vše neustále variuje a zrcadlí… S touto tezí zde nebudu ani souznít, ani polemizovat (jedno i druhé by bylo možné), důležitá je jiná otázka. Čím Kniha smíchu a zapomnění mezi Kunderovými tituly vyniká? V čem je jedinečná?
Asi ze všech Kunderových knih je tato zdánlivě nejautobiografičtější (bylo by zajímavé sledovat, zda – a nakolik – je autobiografičnost součástí vypravěčské hry, či nikoliv). Kundera zde vypráví o tom, jak byl perzekuován režimem, o tom, jak mu umíral otec, o tom, jak se stal na čas astrologem. Nutno říci, že pasáže, v nichž vypravěč Knihy smíchu a zapomnění popisuje, jak se snaží porozumět umírajícímu otci, jsou spolu s četnými pasážemi z Nesmrtelnosti (a ano, i smrtí Karenina z Nesnesitelné lehkosti bytí) patrně tím nejdojemnějším, co kdy Kundera napsal.
Rozbití povídky
V žádné z povídek přitom není příběh autora jádrem vyprávění, vždy se pouze tematicky přilepí k jinému příběhu. I s rámcem povídky si tak Kundera pohrává a opět je pojítkem mezi kratšími epizodami především tematická souvislost.
Fragmentárnost je důležitá nejen pro strukturu povídek, ale i pro jejich styl a tempo. V rámci třicetistránkového textu totiž vyžaduje, aby bylo vypravěčovo sdělení koncentrovanější a doslovnější. Demaskující smyčka, s níž Kunderovy postavy vstupují na scénu, se tak kolem jejich krku stahuje mnohem rychleji než v ostatních prózách.
Co bude dál?
Stěží se v blízké době dočkáme překladu některého z Kunderových francouzsky psaných děl do češtiny. Je to sice škoda, alespoň však můžeme konečně říct, že jádro Kunderova prozaického díla je nám dostupné.
