Seriály, filmy a pohádky v té době neuměl nikdo natočit s takovou lehkostí, inteligentním humorem a zábavnou fantazií jako Václav Vorlíček. Společně se scenáristou Milošem Macourkem dokázali vtisknout život bláznivým nápadům, ale také citlivým pohádkám, které baví bez rozdílu všechny.
Originální příběhy, které jsou tak silně svázány s českou kulturou, si však překvapivě získaly obrovskou popularitu v zemích po celém světě. Václav Vorlíček se tak mohl pyšnit cenami, které pocházejí z opravdu nečekaných míst naší planety. Jaký jiný český tvůrce by se mohl pochlubit cenou z filmového festivalu v Manile na Filipínách, kde zabodoval s filmem Tři oříšky pro Popelku?
V Praze jako v Indii
Díky svému bohatému dílu procestoval Václava Vorlíček doslova celý svět. Jen zmiňované Tři oříšky pro Popelku se těšily neuvěřitelnému úspěchu v zahraničí. Doslova kultem se stal ve východním Německu, které se na jeho vzniku významně podílelo. O filmu se dodnes na zámku Moritzburg každoročně koná výstava.
Když v Brně probíhalo tzv. Film Forum, které sloužilo jako vítaná příležitost zahraničním firmám nabídnout české filmy, ozvalo se 50 zájemců, kteří se postarali, aby se česká pohádka stala populární v nejroztodivnějších koutech světa.
Vorlíček se se svým filmem podíval i do vzdálené Indie, která už v té době začínala s rozvojem slavného Bollywoodu. Film Konec agenta W4C působil překvapivě stejné salvy smíchu v Indii, jako v Praze. V tvorbě dua Vorlíček a Macourek byla schovaná poetika, která měla mezinárodní řeč.
Hravost jejich filmových nápadů nebyla obsažena jenom ve vtipném scénáři a námětu, ale také ve filmových tricích, kterými režisér Vorlíček kouzlil skoro v každém filmu.
Kouzla na plátně
Zahraniční úspěch filmů, které vznikaly v malé zemičce uprostřed Evropy, byl často zapříčiněn novátorským zpracování, které využívalo filmové triky, které předběhly svoji dobu.
Jak je možné, že hlava Jana Hrušínského ve filmu Dívka na koštěti leží na stole bez těla a bez problémů hovoří s okolím? Stačilo si jen pohrát se zrcadly a unikátní trik byl na světě.
Ve stejném filmu letí filmová Saxana na svém koštěti, které je na lankách opravdu zvednuto do vzduchu. Jak je možné, že z dřevěné násady nespadne? Stačilo šikovně schovat obyčejné sedátko a iluze letu je skoro perfektní.
Oblíbeným filmovým kouzlem, které však existuje téměř od vzniku kinematografie, je tzv. stop-trik. Díky němu Vorlíček proměňuje svoje postavy třeba v trpaslíky, králíky a jezevčíky. Tento trik byl hojně využíván hlavně v seriálu Arabela, kde kouzelný prsten uměl nevídané kousky.
Hra s formou je však patrná už u prvního výrazného filmu Kdo chce zabít Jessii. Nápad na oživení komiksových postav, které nepromluví jinak než skrze bublinu s textem, se podařilo zrealizovat tak dobře, že se snímek v menší distribuci objevil i v USA.
Čím víc byly Vorlíčkovi filmy populární, tím větší rozpočty si mohl dovolit. Legendární snímek Což takhle dát si špenát dosáhl na celkovou částku 4 820 000 Kčs. Na rok 1976 se jednalo o velmi štědrou částku.
Bláznivý scénář Miloše Macourka si však podobné náklady vyžadoval. Vorlíček však na první pohled nesplnitelné dokázal dokonat do úspěšného konce.
Rozený vypravěč
Václav Vorlíček tento svět opustil po dlouhém boji s vážnou nemocí. V požehnaném věku 88 let odešel skvělý filmový vypravěč, který po sobě zanechal bohaté dílo, které je natrvalo zapsáno do dějin filmové a televizní tvorby.
Jeho dílo však díky své nápaditosti a chytrému zpracování oslovilo diváky i za hranicemi Československa. Za svůj život byl oceněn obrovským počtem zahraničních cen a v roce 2017 dostal na filmovém festivalu v Karlových Varech cenu za přínos české kinematografii, kterou si bez pochyby zasloužil.
