Popularita arcibiskupa Josefa Berana, stejně jako jeho mravní hodnoty však po únorovém puči v roce 1948 byly přesně to, co nastupující komunistická diktatura nemohla potřebovat. Poté, co byla zlikvidována politická opozice a demokratické elity, přišla na řadu i církev. Životopis Josefa Berana charakterizuje tuto dobu takto: „Vztah státu a církve se dostal do nové roviny. Český episkopát v čele s arcibiskupem Beranem se ocitl v situaci, kdy měl jako první vyjednat podmínky, které by umožnily existenci katolické církve v komunistickém státě, a to v době vyostřeného bipolárního konfliktu mezi Východem a Západem. Arcibiskup čelil stupňující se represi komunistů vůči církvi, trval na respektování její vnitřní autonomie a vzdoroval snahám komunistického režimu o získání kontroly nad jejím fungováním. Jeho postoj a jednota biskupského sboru stavěly církev do role poslední rezistentní instituce ve státě, která ještě odolávala podřízení komunistům.“
V internaci byl zcela odříznut od světa
Komunisté se rozhodli nezlomného arcibiskupa Berana izolovat od okolního světa. Nejprve ho v roce 1949 internovali v Arcibiskupském paláci. Na začátku března 1951 jej převezli do Roželova u Rožmitálu a potom ještě pětkrát přestěhovali. Podmínky života v internaci byly v podstatě podobné vězeňskému režimu. Bylo to však v něčem ještě horší než vězení. Byl zcela izolován od vnějšího světa, absolutně se mu nedostávalo soukromí. Nesměl vědět, kde se nachází, neměl spojení s rodinou, byl mu odpírán veškerý (i ten komunistický) tisk. Jeho estébáčtí strážci jej každé dvě hodiny osobně kontrolovali, neustále jej odposlouchávali a sledovali. Možná nejhorší však byla nejistota, jaký osud mu věznitelé připravují. Jak dlouho internace potrvá, zda bude souzen v některém z inscenovaných monstrprocesů, jestli je určen k internaci na doživotí, nebo k likvidaci.
Afrodiziakum jako pokus o kompromitaci
Příslušníci StB se snažila nejen Berana zlomit psychicky, došlo i k směšnému pokusu o jeho kompromitaci. Tajně mu přimíchávali do nápojů a jídla afrodiziaka v naději, že budou mít příležitost tajně natočit kompromitující záběry s řeholnicí, která se o něj starala. Skončilo to fiaskem a navíc Beran odhalil, že jej tajně natáčí. Zvláště na začátku internace jej chtěli jakkoliv zlomit. Čelil například obrovskému tlaku, aby odvolal exkomunikaci kněze Josefa Plojhara, který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Nikdy tak neučinil.
Internaci ukončil až nucený odchod do Vatikánu
V internaci byl arcibiskup Beran držen po dlouhých 16 let, během nichž se ocitl v Růžodolu u Liberce, Myštěvsi, Paběnicích u Čáslavi, Mukařově u Prahy a Radvanově u Mladé Vožice. Nakonec Svatý stolec i Beran souhlasili s tím, že odletí do Vatikánu bez možnosti návratu. Byla to ale pro Berana nelehká volba. V životopisu na stránkách kardinalberan.com se můžeme dočíst: „Byl připraven dál snášet ústrky, naschvály, špiclování, ztrátu soukromí, šikanu a zvůli úřadů v některém ze „zapadlých“ koutů své vlasti, ale rozhodně si nepřál prožít zbytek svého života v Itálii. Nakonec se rozhodl v zájmu církve v Československu přinést i tuto oběť, přijal „dobrovolně“ osud vyhnance a 19. února 1965 odletěl do Říma. Režim držel jeho odjezd v naprosté tajnosti. Krátce se s ním směli rozloučit jen nejbližší příbuzní. Teprve druhý den vyšla v tisku zpráva o jeho trvalém odchodu do Vatikánu, který komunistická propaganda interpretovala jako Beranovo přání.“
Aktivní byl i v exilu, režim se ho bál i po smrti
Komunisté se mylně domnívali, že jeho odjezdem bude zapomenut. Dosáhli však zcela opačného efektu. Beranův osud zaznamenala všechna svobodná média. On sám cestoval po Evropě i v zámoří a šířil osvětu i zkušenosti s totalitním režimem. Potom, kdy byl jmenován kardinálem, pronesl zásadní projev o svobodě a svědomí. Promlouval často k věřícím „za železnou oponou“ z Vatikánského rozhlasu, založil středisko Velehrad a zabezpečil vydávání knih a časopisů pro československé katolíky a církev. A to vše činil s neuvěřitelnou vitalitou, optimismem a houževnatostí.
Komunisté nepustili domů ani jeho tělo
V roce 1968 mu však byla diagnostikována pokročilá rakovina, zemřel 17. května 1969. Ve Vatikánu se mu dostalo mnoha poct, byl pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě. Převoz jeho ostatků do Československa komunisté nedovolili. Báli se jej i po jeho smrti. Přání spočinout doma se mu splnilo až v roce 2018, kdy byly jeho ostatky uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v hlavní lodi katedrály sv. Víta.
Kardinál Beran byl jednou z nejvýznamnějších osobností na svatovojtěšském stolci
O významu tohoto duchovního hovořil pro Čtidoma.cz Jiří Prinz, mluvčí pražského arcibiskupství. „Kardinál Josef Beran je bezpochyby jednou z nevýznamnějších osobností na svatovojtěšském stolci. Svatému Vojtěchu se ostatně svým životem také v řadě ohledů podobá. Tak jako Slavníkovec Vojtěch narážel i Josef Beran ve své pastýřské službě na odpor domácího pohanského prostředí, které, i když pochopitelně z jiných důvodů, stálo také za jeho odchodem ze země do papežského Říma. Oba muži jsou ale především mučedníky víry. Josef Beran sice nebyl, na rozdíl od svatého Vojtěcha, pro víru zavražděn, pronásledování, kterému pro své přesvědčení čelil, ho ovšem mezi mučedníky právem řadí. Nacisté ani komunisté fyzicky drobného, ale duchovně a morálně velkého muže zlomit nedokázali. Ve věrnosti svému přesvědčení a pevným charakterem, který se neohýbá podle momentálního vanutí politického větru, zůstává i pro generaci lidí, která ho už neměla možnost zažít, vzorem hodným následování.“
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě.
