Chtěl se stát československým Gorbačovem. Oproti tvrdému komunistickému jádru reprezentovanému Milošem Jakešem se jevil jako jeden z nejvýše postavených funkcionářů, který je ochoten provést zásadní reformy. Jeho plán se však totálně rozpadl pod tlakem listopadových dnů v roce 1989. Nakonec on se stal partnerem při vyjednávání v procesu revoluce a konce komunistického režimu. Podanou ruku Občanskému fóru však nenabídl zcela zadarmo. Chtěl se totiž stát prezidentem…
Mocenská hra
Hlas ulice měl po 17. listopadu jasno. Studentská demonstrace byla brutálně potlačena obušky a celá republika se mobilizovala na odpor režimu. Komunistická strana si sama uštědřila tvrdou ránu a od dělníků po intelektuály přišel jasný vzkaz. Slovo svoboda tak dostávalo reálné rozměry. Teď jen ležela na stole otázka, jak ukončit socialismus a nahradit ho novým demokratickým systémem.
V tomto ohledu zahrál tehdejší premiér Ladislav Adamec zásadní roli. Už 19. listopadu přijal zástupce iniciativy Most, kterými byli hlavně Michael Kocáb a Michal Horáček. O dva dny později zašel dokonce tak daleko, že se přes odpor vedení KSČ oficiálně sešel se zástupci OF. Jedinou podmínkou byla nepřítomnost Václava Havla.
Jeho nesoulad s radikálním vedením KSČ otevřel bránu klidného průběhu revoluce. Vše však nedělal pro dobro národa, ale spíše pro své mocenské plány. Společně se svým poradcem Oskarem Krejčím totiž pošilhával po funkci prezidenta. Jedna z podmínek Občanského fóra totiž zněla odstoupení tehdejšího prezidenta Gustava Husáka.
Adamec s vidinou nové politické funkce a možná i s notnou dávkou sebereflexe uznal, že je potřeba události 17. listopadu prošetřit, a zároveň dodal, že stejně tak nutné jsou systémové změny. Svou situaci se rozhodl konzultovat s Gorbačovem, ale ten ho v Moskvě ani nepřijal. Síla východního bloku se postupně stala nicotnou. Moskva opustila Prahu, což bylo pro potenciální potlačení revoluce jenom dobře.
Osudná Letná
Až do okamžiku 26. listopadu mu plán udržet si politický mandát vydržel. Tehdy vystoupil se svým projevem na Letenské pláni, kde byl davem občanů nejprve přijat velmi vřele. Přece jenom to byl on, kdo uklidnil společnost tím, že vůbec hodlal vyjednávat.
Zásadní chyby se však dopustil při samotném projevu. Zpochybnil plán uskutečnit generální stávku v celém Československu. Pískot davu spolknul ostatní jeho slova a Adamec utrpěl veřejnou porážku. Hlasitý a nebojácný vzdor společnosti dal jasně najevo, že jedna éra naší historie končí.
Možná ještě zoufalejší byl pokus o sestavení nové vlády, kde bylo z 20 členů hned 15 komunistů. Občanské fórum změnu nepřijalo a Adamec sám odstoupil, aby ho nahradil Marián Čalfa. Jeho vláda už splňovala představy vyjednávačů Občanského fóra a navíc byla připravena dohoda o tom, že Václav Havel usedne na Pražský hrad jako nový prezident.
Ladislav Adamec nakonec přišel o možnost dotáhnout vřelé vyjednávání do konce. V politice byl aktivní až do rozpadu Československa v prosinci roku 1992. Ještě jednou se pokusil o návrat v roce 1996, kdy neúspěšně kandidoval do senátních voleb.
