Hned na začátek se sluší podotknout, že věhlas příběhu zajistilo svého času skvělé filmové zpracování. Snímek byl dokončen v roce 1993 (tedy čtyři roky po vydání knižní předlohy) a zaskvěli se v něm například sir Anthony Hopkins nebo Emma Thompson. Soumrak dne byl osmkrát nominován na Oscara (čtyři sošky si tvůrci odnesli) a pětkrát na Zlatý globus (zde se podařilo proměnit čtyři nominace).
Jakkoliv je motivická, tematická a v podstatě i stylistická linie Soumraku dne v zásadě odlišná od Pohřbeného obra, lze říci, že jsou si oba romány v lecčems podobné.
"Na plnou hubu"
Tak například v určité dialogické rezervovanosti, strojenosti. Podobně jako další (a patrně nejznámější) spisovatel japonského původu, Haruki Murakami, píše Ishiguro dialogy až násilně nekonfliktní. Je však rozdíl mezi Murakamim a Ishigurem, jelikož za formálností a rezervovaností Ishigurových dialogů cítí čtenář silné napětí, jež stojí za nezaměnitelnou hutností příběhu. Ne nadarmo se o posledním nobelistovi tvrdí, že je mistr významů skrývajících se za slovy.
Dalším styčným bodem mezi Pohřbeným obrem a Soumrakem dne je velmi přesná, propracovaná kompozice, v níž se mísí několik časových pásem (Soumrak dne) či vyprávěcích linií (Pohřbený obr).
A konečně není možné nezmínit se o subtilnosti obou příběhů. Ishiguro píše o vedlejších, malých postavách historie (ačkoliv příslovečné velké dějiny mají v obou knihách své nezaměnitelné místo) a všechny dramatické události v jejich životech jsou opět reflektovány spíše tím, co napsáno není, než tím, co napsáno je. Odhalování jádra příběhu přitom není záležitostí čtenářovy libovůle, Ishiguro drží významy vyprávění pevně v rukách. Jen není nic řečeno, jak se říká, na plnou hubu.
Brzy přijde Hitler
Soumrak dne vypráví v ich-formě majordomus velkého britského panství. Poté, co panství získá bohatý Američan Scott, musí majordomus pan Stevens řešit nedostatek sloužícího personálu. Vydá se proto za slečnou Kentonovou, ženou, která na panství sloužila ještě za dob starého vlastníka Darlingtona.
Současně pan Stevens rozkrývá peripetie vztahů, v nichž nejdůležitější úlohu hrála vždy loajalita k jeho lordstvu. Právě ta stála za tím, že se z pana Stevense začal postupně stávat muž, jenž má-li vlastní názor, rozhodně jej veřejně neprojevuje.
Některé epizody v Soumraku dne působí až úsměvně. Ta, v níž se pan Stevens pokouší naučit, jak být vtipný, aby vyšel vstříc novému majiteli panství, možná připomene fanouškům seriálu Teorie velkého třesku pokusy Sheldona Coopera odhalit sarkasmus. A přece není v knize ani známka jakékoliv parodie či prvoplánového humoru. Mnohem více jde o niterné odhalování podřízenosti dovedené zdánlivě ad absurdum.
Loajalita k jeho lordstvu totiž nakonec stojí za naprostou rezervovaností, s níž pan Stevens přistupuje ke slečně Kentonové. Přitom by mezi nimi patrně mohlo jít o něco více…
Do toho sleduje pan Stevens, jak se jeho lordstvo postupně stává jakýmsi zrádcem Anglie, když osnuje setkání Hitlera s předními představiteli britského impéria, jež by se odehrálo právě na jeho panství. Ani zde si však majordomus nedovolá jakkoliv projevit vlastní názor, jelikož je neochvějně přesvědčen o správnosti úsudku toho, komu slouží.
