Japonská armáda, zejména během invaze do Číny a dalších oblastí Asie, byla zapojena do brutálních a nemorálních praktik. Mezi ty patřil i kanibalismus, který byl v některých případech součástí fanatismu a válečného šílenství některých jednotek. Čeho všeho byli vojáci schopní?
Zvěrstva před válkou
Jeden z nejznámějších příkladů ještě před vypuknutím druhé světové války je masakr v Nankingu v roce 1937, kde byly desítky tisíc civilistů a vojáků brutálně zavražděny a ženy byly podrobeny hromadnému znásilňování. Výjimkou nebylo ani rabování a žhářství. Existují také zprávy o jednotkách, které praktikovaly kanibalismus, a to zejména během obléhání různých oblastí v Pacifiku. Je tak jasné, že japonští vojáci byli k brutalitě často cíleně vychováváni, a rozhodně jim nebyla cizí.
Vojenská kultura a propagace národního fanatismu v Japonsku během té doby hrály roli ve vytváření prostředí, kde byla připravena půda pro budoucí zločiny druhé světové války. Po jejím konci bylo pak několik japonských válečných zločinců za své činy odsouzeno. Toto období japonské historie je stále citlivé téma a je dlouhodobě zkoumáno v souvislosti s etikou válečného chování.
Vydírání, dehumanizace a ztráta lidskosti
Kanibalismus byl tehdy používán nejen jako prostředek vyděračství a psychologického tlaku na nepřátele, ale také jako odraz extrémní dehumanizace nepřátel. Vojáci, kteří byli svědky nebo byli sami zapojeni do těchto brutálních aktů, často podléhali válečnému šílenství a ztráceli jakýkoliv smysl pro lidskost.
Pro Japonce byl každý nepřítel podřadný druh. Byli vychováváni k tomu, aby sloužili své zemi, a požití lidského masa v krajní nouzi nebylo nic neznámého. Zejména během druhé světové války se ukázalo, že schopnost japonské armády zabezpečit zásobování odříznutých jednotek v oblasti Tichomoří byla velmi omezená. Tato situace vedla nejen k dramatickým chybám ve válečném plánování, ale také k extrémním a nemorálním opatřením, kdy vojáci začali využívat „místních zdrojů“ jako posledního prostředku k přežití.
Děsivé přiznání po válce
Ve vydrancovaných oblastech, kde nemohli najít dostatek potravy nebo kde byla místní populace omezená, se někteří uchýlili k nechutným metodám včetně kanibalismu. K tomu docházelo především ve zvlášť zoufalých situacích, když byly jednotky izolovány nebo odříznuty od zásobování. Přišla však i doba, kdy se kanibalismus stal prostředkem k budování válečného sebevědomí. Zkrátka nebyla tou dobou nouze, ale posilovalo to pocit převahy a moci.
Po válce mnozí Japonci přiznávali, že se museli uchýlit k jedení masa z místních obyvatel, či dokonce ze zajatých nepřátelských vojáků. Pojídání „vlastních“ bylo považováno za hrubou neetickou praktiku, zatímco nepřátelé byli zjevně z této kategorie vyňati. Měli dokonce dostávat rozkazy, které je k jedení nepřátel zmocňovaly. Ačkoliv poválečné soudy i válečné právo se po konci války kanibalismem nezabývaly, mohli být vojáci souzeni pro dehonestaci lidských ostatků…
Zdroj: timesofindia.cm, pacificatroities.or, independent.co.uk
KAM DÁL: Dovolená v Egyptě se změnila v peklo. Všichni cestující po startu letadla zahynuli.
