Na literárním poli není Fendrych žádným nováčkem. Ačkoliv k renomovanému spisovateli má daleko – patrně i proto, že jeho preference směřovaly v minulosti jinam –, jeho předchozí knihy si čtenáře našly. V roce 1998 vydal Fendrych v nakladatelství Torst autobiografický text Jako pták na drátě, v němž popisuje své působení na postu náměstka ministerstva vnitra, v roce 2009 pak vyšla v nakladatelství Argo kniha Slib, že mě zabiješ: blogoromán. Do triptychu autorových knih je nutno přidat ještě autobiografický román z roku 2003 Samcologie.
Čtvrtá kniha Martina Fendrycha vyšla počátkem roku 2018 v nakladatelství Práh a ze strany nakladatelství se jí dostalo náležité péče. Dobrá (především virtuální) propagace a kvalitní grafické zpracování naznačují, že v nakladatelství románu věří. O čemž vypovídá i jeden z facebookových příspěvků, v němž se dočteme, že vycházející próza Martina Fendrycha je "událost srovnatelná s vydáním nového Jo Nesbøho".
Šaman vs. ďábel
Vojta, jemuž téměř nikdo neřekne jinak než Šaman, vyrůstá v rodině, jíž vládne pevnou rukou ďábelsky inteligentní Juraj Abraham, tajemný a temný komunistický předák. Ačkoliv protežovaným dítětem rodiny je Juraj junior, Šamanův bratr, otec záhy zjišťuje, že i druhého syna by bylo dobré si vážit. A to z jednoho prostého důvodu – Šaman vidí lidem do hlavy. Juraj nabízí Šamanovi, aby se stal jakousi skrytou zbraní normalizačních sil, díky čemuž se bude mít "jako prase v žitě". Šaman však odmítá, čímž definitivně stvrzuje svou roli černé ovce rodiny.
Namísto špiclování trénuje tenis, v Mnichově učí své svěřence metodě anticipace. Poté, co krachne jeho manželství s dominantní Barbo(a)rou, jež spolu s dcerou odjede do Ameriky, aby prorazila jako umělkyně, potkává Šaman Karin, oddanou, milující a o generaci mladší dívku, s níž může dosyta provozovat své postupně klíčící atavistické libůstky.
Kam s tím?
Příběh Šamana a všech přidružených postav je rozdělen do čtyřiceti podobně dlouhých kapitol. Ne všechny přitom do bujícího vyprávění, které se roztahuje jak do budoucnosti, tak do minulosti, v níž se odkrývají všechny šrámy na Šamanově duši, dobře zapadají. Některé jsou zbytečně rozvleklé, některé se zdají být zbytečné zcela. Minimálně v půlce románu čtenáři pravděpodobně vytane na mysli otázka: Kam to vlastně celé směřuje? Co je meritem románu – či jeho leitmotivem, chcete-li? Kudy vede ta příslovečná červená nit držící vyprávění pohromadě? Sugestivnost scén, v nichž si Šaman se svou dívkou očichávají podpaží, v nichž se od pat k obličeji oblizují jako zvířata, je neoddiskutovatelná, jenomže po chvíli začne jejich repetitivnost vyznívat poněkud samoúčelně. Stejně tak prohnanost Šamanova bratra, dominantnost jeho otce i Šamanova (zvířecí) příchylnost k bývalé ženě, jež s ním po celé manželství zacházela jako s hadrem.
Je to škoda. Byť není román rozhodně žádným propadákem, potenciál nápadu je rozhodně větší. Už jen proto, že o zlotřilých estébácích už jsme toho mohli číst či sledovat spoustu, ale estébák, jenž si doma "chová" vlastního šamana, je na českém literárním poli zajímavé novum.