Roman Ráž se narodil v roce 1935. Je tedy ze stejné generace jako například Milan Kundera (1929) či Pavel Kohout (1928). Na rozdíl od dvou zmíněných však Roman Ráž dosud pilně publikuje. Před románem Muž a růže publikoval trojici spřízněných knih – Lázeňské dobrodružství v roce 2014, Lázeňské naděje v roce 2015 a v loňském roce pak Lázeňskou trilogii uzavřel titulem Lázeňské ozvěny.
Děj románu Muž a růže je zasazen do léta roku 2015. V jeho centru stojí Bernard, důchodce, jehož si vlastní děti zrovna neváží, a tak trochu staromilec, který si nechce zvykat na nové pořádky a poměry. Je příznačné, že Rózu, druhou nejvýraznější postavu, potkává Bernard ve fastfoodové restauraci McDonald’s, kam se připlete, ani neví jak, a kde si objedná cheeseburger za dvacet pět korun.
Kam jen ten svět spěje?
Až se zdá, že čteme soudobou variaci na nejslavnější román ruského prozaika a básníka Vladimira Nabokova, Lolitu, když se Bernard dá s o dekády mladší Rózou dohromady a suše oznámí své dceři, která se s přítelem začne pohrdlivě roztahovat v Bernardově, že odjíždí. Kam? Nebyla by to pořádná evropské road-movie, aby neskončila v Paříži. Tam si lehkovážná Róza a často až didaktický Bernard užívají kaváren, galerií a návštěv nákupních center až do chvíle, kdy Bernardovi dojdou skrovné celoživotní úspory. Když už se zdá, že dvojici nezbývá víc než na cestu starým oprýskaným autem zpátky domů, přijde Bernard na to, že umí sehrát působivou pouliční scénu, díky které se může dvojice nadále oddávat krásám Francie. Tato scéna je založena na klidu, tichu, na nehybnosti. Stojí tak v kontrapuktu Paříži, jež se – stejně jako celý svět – zbrkle proměňuje.
Kritikové často vytýkají tuzemským literátům, že jsou přespříliš apolitičtí. Že se vyhýbají palčivým aktuálním tématům, aby se stahovali do svých exkluzivních, literátských kokonů. Jakkoliv si myslím, že diktovat umělcům, co a o čem mají psát, není možné, je nutno přiznat, že jedna z mediálně nejviditelnějších kauz posledních let – takzvaná uprchlická krize – se objevila pouze v několika málo literárních textech. Navíc jedním z těchto pokusů je umělecky značně pokulhávající Únava materiálu Marka Šindelky. Pak můžeme jmenovat Citlivého člověka Jáchyma Topola. A pak by bylo nutno zabrousit do vod marginálnějších prozaických pokusů.
Další v řadě?
Dalším v řadě by mohl být román Muž a růže Romana Ráže. V knize se mihne Merkelová stejně jako imigranti ještě dřív, než se zamilovaná dvojice usadí v pařížském pokoji, kde jsou s africkými uprchlíky konfrontováni takřka denně. Nutno podotknout, že s tématem uprchlické krize pracuje autor obratně. Jakkoliv je v průběhu čtení spíše mlhavé, nakonec sehraje v příběhu kočovné dvojice podstatnou roli.
Podobně jako Topol navíc staví Ráž aktuální témata vedle tak ryze literárně vytěžovaných prostředků, jakými jsou metafory či alegorie. Tím je však podobnost těchto dvou děl vyčerpána. Muž a žena je přece jen kniha méně ambiciózní, méně výrazná. Má samozřejmě jiné přednosti. Třeba dynamiku vyprávění. Příběh na necelých třech stovkách stran uplyne, ani nevíme jak. Možná až moc rychle. Jakkoliv na nás po dočtení ulpívá Bernardova nostalgie po starých časech, může se stát, že víc už toho v paměti mít nebudeme.
