Co vás přivedlo k tomu, že jste napsala knihu Transsibiřská odysea?
Kniha Transsibiřská odysea vznikla primárně proto, že deník mého pradědečka je velmi pozoruhodný text. Je to syrová, autentická výpověď kluka, který se ocitá ve válce, ve které úplně nechce být, ale je v ní proto, že věří, že to má smysl. A tenhle kluk je jen o několik let málo mladší, než jsem teď já. Čím více jsem deník četla, tím více pro mě bylo zneklidňující přemýšlet o tom, jak bych se na jeho místě zachovala já.
Deník zároveň nabízí nový a neobvyklý pohled na československé legie. A to v tom smyslu, že ukazuje jejich stinnou stránku. Z hodin dějepisu nebo z médií známe legionáře jako skvělou, heroickou armádu. Janův deník však ukazuje, že se v této armádě děly i věci, na které hrdí být nemůžeme. Byli to obyčejní kluci, kteří byli zoufalí, a dělali proto zoufalé věci. Ruská občanská válka byla nesmírně krutá. Vůbec fungovat na Sibiři v krutých mrazech bylo velmi drsné. A oni často museli dělat zoufalé věci, aby přežili. Nebylo výjimkou, že českoslovenští legionáři znásilňovali, kradli, byli alkoholici, měli syfilis. Prostě spousta věcí, které si dnes s legiemi nespojujeme.
To vše jste z deníku vyčetla?
Deník je záznam, který ukazuje věci tak, jak byly – bez příkras, autenticky, surově. Tak, jak je Jan v tu chvíli cítí. A mně přišlo, že přesně tohle tady nemáme. Že to chybí. A že to může ukázat legie plastičtěji, než jak je ukazuje černobílý obraz – na jedné straně legionáři-hrdinové, na druhé bolševici-padouši. Tak jsem věřila, že by bylo dobré takový text vydat. Protože nám může sdělit o legionářích něco nového.
A jak se k tomu vztahují ty části knihy, které jste napsala vy sama?
Janův deník je sto let starý text. A přišlo mi, že potřebuje doprovod. Můj hlas, který ho posune do jednadvacátého století. Hlas pravnučky, která o něm přemýšlí, která s ním pracuje, která si klade otázky a hledá odpovědi. A že by to i textu mohlo pomoct – aby se stal srozumitelným a oslovil i čtenáře, kteří se o legie tak docela nezajímají. Ta kniha je vlastně výsledkem touhy vydat Janův text a můj komentář vznikl z potřeby deník ještě malinko doříct, dovyprávět – tam, kde by čtenář, který se o legie nezajímá, mohl tápat.
Takže to nebylo tak, že byste měla dlouhodobě touhu něco napsat…
Já sama literární ambice nemám. Literaturu miluju a učím ji. Ale právě proto, že ji učím a věřím, že dobrou literaturu dokážu poznat, tak vím, že sama jí nejsem tak docela schopna. V knize tak funguji skutečně jen jako doprovod svého pradědečka – s veškerou pokorou a radostí, že to můžu dělat. Ale zároveň si nějaké velké literární cíle sama pro sebe vůbec nekladu.
Na jednom místě své knihy oslovujete pradědečka a píšete: "Potřebuju porozumět tvému příběhu, protože potřebuju porozumět tomu svému." Tak se chci zeptat, zda jste po absolvování cesty a publikování knihy oběma příběhům skutečně porozuměla.
Důvod, proč jsem knihu, respektive svůj komentář napsala, byl nejenom ve snaze doplnit Janův příběh o novou perspektivu, ale i z mé potřeby vyrovnat se s odkazem pradědečka legionáře. V mé rodině už se po tři generace vypráví, že jsme potomky válečného hrdiny. Že náš předek byl velký bojovník, který pobil spoustu nepřátel a choval se velmi hrdinně na Sibiři. Ale to je z velké části dané tím, že jsme v podstatě sto let neměli k dispozici jeho deník. A čím méně jsme o něm věděli, tím snazší bylo přikrášlovat si ho. Moje rodina byla vždy velmi hrdá na to, že jsme potomky někoho takhle významného.
Podle vás to tak nebylo?
Janův deník neukazuje někoho, kdo pobil spoustu nepřátel, spíš kluka, který bojuje sám se sebou, se svým obrovským strachem. Který se snaží zachovat si lidskou tvář ve velmi kruté válce. Já jsem odmalička vyrůstala s tím, že se mi říkalo: "Nefňukej, tvůj pradědeček byl legionář." Říkala jsem si, že my, třetí generace, mileniálové, asi opravdu jsme měkčí. Asi bychom nebyli schopni pokládat životy za to, v co věříme. A vydat se po jeho stopách, číst ten deník na místech, kde byl napsán, pro mě byla cesta, jak se vyrovnat s touto legendou. Jak jí porozumět. Zjistit, jak to změnilo mého pradědečka a jak to následně bylo rozhodující pro tři generace.
A pochopila nebo spíš uchopila jste tedy pradědečkův příběh?
Nemůžu tvrdit, že bych pochopila, co tam Jan skutečně prožil, protože zkušenost války je skutečně nepřenositelná, ale myslím, že mi to pomohlo proniknout hlouběji do toho textu, odhalit v něm množství nových významů, kontextů, situací, které bych jinak přehlédla. A rozklíčovalo mi to některé příběhy, které pro mě do té doby byly záhadou.
Během cesty jste narazila na mnoho zvláštností a specifik transsibiřské magistrály. Jaký je váš nejoblíbenější? Co vás po cestě skutečně "srazilo do kolen"?
Rozhodně pojetí času. Když Čech někam cestuje, tak se obvykle – čeká-li ho delší cesta – vybaví něčím, co mu ukrátí čas. Bereme si tablety, bereme si časopisy, bereme si knížky. Když Rus někam cestuje, nic z toho nemá. On to totiž nepotřebuje. V momentě, kdy nastoupí do vlaku, sedne si proti vám, a zeptá se: "Tak co?" A začne klábosit. Mluví klidně osm deset dvanáct hodin – prostě do té doby, než vystoupí.
Dokážu si představit, jaký to byl šok…
Mě to ze začátku strašně frustrovalo. Samozřejmě jsem byla ráda, že si můžu popovídat s Rusy, ale vydržet to takhle dlouhou dobu, to na mě bylo moc. Chtěla jsem samozřejmě nějaké soukromí. Pořád jsem si říkala: "Nechte mě být! Nechte mě chvilku vydechnout, já chci ticho a jenom se koukat z okna."
Pak se to změnilo?
Ano. Jak týdny plynuly, tak jsem na magistrále přestala toužit po tom, číst si něco na čtečce, a vlastně jsem čas začala využívat podobně jako Rusové – klábosením, koukáním z okna, kvrdláním lžičkou v hrnku s čajem. Tichým bytím, přemýšlením… a najednou mi týdny utíkaly strašně rychle. Před cestou jsem si nedovedla představit, že bych strávila několik dnů bez nějaké činnosti. Dělalo mi problém strávit devadesát minut na vysokoškolské přednášce.
To má dnes asi leckdo…
Myslím, že pro naši generaci je taková porucha pozornosti docela typická. A já jsem v tomto ohledu produkt své generace. Mám problém vydržet u jedné činnosti. Ale když jste takhle dlouho na tak monotónním místě, jakým je kolébavý vlak, který projíždí krajinou, kde jsou v podstatě pouze břízy, tak vás to nesmírně zklidní, nechá to vaše myšlenky volně běžet a vy najednou začnete přicházet na skvělé nápady, začínáte přemýšlet o tom, na co jste předtím neměli prostor.
Mluvíte se spolucestujícími o věcech, o kterých byste normálně s lidmi nemluvili. A je neskutečné, co to s vámi provede. Mým největším zážitkem z cesty tak je poznání, co s vámi dokáže udělat takové bezčasí.
Na základě deníku svého pradědečka jste cestovala tisíce kilometrů. Myslíte, že mají knihy sílu měnit lidem životy?
Pro život jsou nutné příběhy. Celá naše mysl, naše představivost je utvářena příběhy. A my potřebujeme příběhy, abychom rozuměli okolnímu světu. Tohle je důvod, proč jsem šla studovat literaturu a proč literaturu přednáším. Bytostně totiž věřím, že každý člověk potřebuje příběhy, aby se lépe zorientoval ve světě, v němž žije. Aby skrz příběhy lépe pochopil sebe, to, co se mu děje, svůj život, svou rodinu, kulturu.
Vždyť i to, jak se ve škole učíme o sobě, o českém národě, se odehrává formou příběhů. Dějepis, to jsou na sebe navazující příběhy. Vytváříme si vlastní narativ o životě a o tom, co se nám děje. Příběhy nám zároveň dávají možnost zažít věci, na které naše životy nestačí. Které nestihneme, nemáme možnost prožít. A s každým příběhem, který si přečteme nebo zhlédneme, je náš život bohatší. Každá kniha nám dává něco, co bychom ve skutečném světě zažít nemohli. S každou přečtenou knihou jsme bohatší.
Ne nadarmo se říká, že lidé, kteří hodně čtou, mají lepší fantazii, lépe se vyjádří a dalo by se říct, že lépe přemýšlí, protože mají v hlavě mnohem víc možných scénářů. Lépe rozumí typům lidí, protože z příběhů, které čtete, se dozvídáte mnohé o lidském jednání, lidské psychologii. A to vám otevírá oči, poznáváte ty kouty světa, do nichž byste neměli šanci proniknout. Příběhy jednoznačně mění lidské životy. A Transsibiřská odysea je příběh, který změnil můj život.
Jak? Myslím zcela konkrétně…
Díky tomu, že jsem se vydala z Moskvy do Vladivostoku po stopách svého pradědečka, tak jsem našla cestu domů. Moje cesta totiž neskončila ve Vladivostoku, pokračovala domů do jižních Čech, k mé rodině, do rodné vsi mého pradědečka – do Pasek – a dovedla mě k poznání, že se chci usadit, že už se nechci toulat po světě, ale že jsem připravená zůstat na jednom místě, založit rodinu a začít žít jinak. Že chci být součástí toho staletého příběhu mé rodiny, mého rodu, mého rodokmenu. Že do tohoto světa chci přivést své děti a chci být součástí široké rodiny, kterou jsem díky příběhu znovu objevila.
Transsibiřská odysea mě seznámila s celým širokým příbuzenstvem, o kterém jsem jen tak vzdáleně věděla, ale nikdy jsem je nepotkala. A můj život je teď díky tomu mnohem bohatší. Stejně jako mého pradědečka, Jana Koubu, dovedla transsibiřská magistrála domů, pomohla najít cestu domů i mně. Jeho cesta i moje cesta vedly do malé jihočeské vesnice s jabloňovou alejí. A díky této sibiřské expedici jsme se oba vrátili domů. Takže ano, příběhy a knihy mají sílu měnit lidské životy.
