Mučení se týkalo převážně politických vězňů, kteří se vymezovali a bojovali proti nově nastolené komunistické totalitě. Spolu s nimi drastické praktiky zažívali i nevinní občané. Krutým mučením byla proslulá hlavně čtveřice vyšetřovatelů Miroslav Holub, Antonín Višenka, Ludvík Hlavačka a Alois Grebeníček (otec bývalého poslance Miroslava Grebeníčka).
Fyzické násilí, tvrdé výslechové metody za pomoci elektrického proudu dodnes děsí svojí bezcitností. Vězení, které za války využívali nacisté a prošli jím i hrdinové odboje, tak pamatuje možná ještě děsivější kapitolu naší historie.
Krutá padesátá…
Samotné vězení začala Státní bezpečnost využívat od roku 1950. Tehdy v osmi celách držela až dvacet šest vězňů, ale už o rok později byly využívány i sklepní prostory. Cely s rozlohou 2x4 metry měly jedno okno, bez vodovodu a toalety. Přestože Státní bezpečnost disponovala výslechovou místností, mučení probíhalo přímo v celách, ale také na chodbě. Za zdmi věznice v Uherském Hradišti nebyl důvod cokoli skrývat.
Krutá 50. léta tak začala psát jeden z mnoha příběhů, který na mnoha příkladech dokazuje, jak zločinný byl minulý režim. Depresivní atmosféra dnes bývalé věznice jen naznačuje smutnou realitu naší minulosti. Kdo konkrétně byl zodpovědný za nechvalně proslulé metody Státní bezpečnosti ve věznici v Uherském Hradišti?
Brutální praktiky
Vyšetřovatelé byli za zdmi věznice často až neuvěřitelně kreativní. Někteří vězni tak museli klečet na židli, kde na přeložených rukou drželi lavor s vodou, který nesměli upustit. Pokud se tak stalo, byli brutálně skopáni po celém těle. To však nebylo vše z portfolia krutosti. Vyšetřovatelé k likvidaci vězňů využívali mučení hladem, fyzické násilí, ale také zmiňovaný elektrický proud. Ten při výslechu používali střídavě na nohy, páteř, ale také genitálie.
Z pamětí přeživších vězňů běží mráz po zádech. Ladislav Smékal popisuje svůj plán předstírat, že je duševně chorý, aby se z tohoto pekla v Uherském Hradišti dostal pryč a vlastně si tím zachránil život. Kopání do krve bylo ve výsledku ten vůbec nejmírnější trest.
Jiný vězeň Josef Jurák vzpomínal, že byl pravidelně bit gumovým kabelem po chodidlech, či přes něj vyšetřovatelé Holub a Všetečka hodili deku a pustili se do ukrutného dupání po celém těle. O krutosti vypovídá fakt, že mu následně ze zdevastovaných nohou slezly nehty a měsíce se nemohl postavit na nohy.
Jeden z nejhorších případů se týká týraného vězně Rudolfa Lendharda. Ten by po několikahodinovém mučení elektrickým proudem natolik zlomený, že ho k soudu museli dopravit na nosítkách. Stejně tak byl doveden až pod šibenici, kde byl vysazen na oprátku. V tomto konkrétním případě byla smrt vysvobozením.
Trojice zločinců
Věznice v Uherském Hradišti však zažila i popravy. Za pomocí nastrčených konfidentů byli postupně uvězněni i protikomunističtí odbojáři z organizací „Hory Hostýnské” a „Světlana”. Pět členů z druhé jmenované skupiny bylo na nádvoří věznice zastřeleno.
Krutost, kterou museli vězni prožívat, byla i na komunistické poměry v 50. letech opravdu nevídaná. Byla tak ustanovena komise, která měla praktiky vyšetřit. Po výslechu 60 vězňů tak vyplynulo, jak brutální jsou metody místních dozorců. Když se však zpráva dostala do rukou tehdejšího ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky, nepřišla žádná změna. Ten naopak zakázal jakékoli další vyšetřování.
Definitivní konec tohoto krutého zařízení přišel až se sametovou revolucí. Tři vyšetřovatelé, kteří byli hlavními iniciátory brutálního zacházení s vězni, se dokonce dostali před soud. Vyšetřovatelé StB Ludvík Hlavačka a Alois Grebeníček se rozsudku nedožili. Jediný, který si vyslechl trest, byl Vladimír Zavadilík. Ten byl nejdříve odsouzen na dva roky, ale soud nejdříve trest změnil na pětiletou podmínku, která byla z důvodu vysokého věku zcela zrušena.
Soud se zločinci, kteří svou krutostí překonali dokonce praktiky gestapa, tak jen dokazuje, jak jsme se jako národ nevyrovnali se zločiny minulého režimu.
