V noci 13. července roku 1942 přistála u amerických břehů ponorka U-202. V gumovém člunu se na břeh dostala čtveřice podivně vypadajících mužů. Měli obrovskou smůlu, protože na ně narazil člen pobřežní stráže, kterého pochopitelně zajímalo, co kutí podivná partička o půlnoci na pláži. Vedoucí skupiny agentů, George Dasch, strážci nabídl několik set dolarů, když se nebude vyptávat a nechá je jít. Ten souhlasil i proto, že nebyl ozbrojen a měl z mužů strach.
Jenže nedaleko plující ponorka se zamotala do pobřežních sítí a začala střílet světlice. Všude nastal zmatek, pláž se plnila členy pobřežní stráže, kteří jen velkou náhodou minuli čtveřici německých agentů. Ponorka na poslední chvíli také zvládla odplout.
Zavoláme FBI a udáme se
Smradlaví, velmi nápadní a olejem páchnoucí agenti se pak vlakem přesunuli do New Yorku. Zde měli začít terorizovat obyvatelstvo a ničit infrastrukturu. Dasch s druhým agentem místo toho zavolali FBI, na čemž se všichni dopředu dohodli. Nikdo z nich nechtěl umírat za Německo uprostřed nádherného New Yorku. FBI skupinu zavřela do vězení, ale při výslechu zjistila, že do Spojených států dorazila ještě druhá čtveřice agentů. Nikdo ale nevěděl, kde se nachází.
Za maminkou a do kasina
17. června totiž skutečně U-584 vysadila druhou skupinu na břehu Floridy. Tentokrát muže nikdo neobjevil a ti se vydali za svou misí. Rozdělili se na dvojice. První pár dorazil do New Yorku, kde je prakticky okamžitě zatkla policie. Další agent měl v Americe své rodiče, takže se vydal za nimi, aby jim s hrdostí oznámil, že je nacistický terorista a jde zničit Ameriku. Nešťastný otec mu poradil, aby se šel sám udat na policii. Mladík místo toho šel a požádal o ruku svou dávnou lásku, která stále žila ve stejném domě. Dívka sice souhlasila, ale druhý den ráno na dveře zabušila FBI a zatkla i třetího teroristu.
Poslední, Herbert Haupt, se mezitím ubytoval v nejdražším hotelu v Chicagu v Sheridan Plaza, kde rozhazoval peníze v hotelovém kasinu. O boj za nacismus nejevil samozřejmě žádný zájem, nicméně vzbuzoval pozornost, takže i pro něj si došla policie. Nájezd dvou skupin agentů, který vymyslel osobně Adolf Hitler, a jenž měl srazit Ameriku na kolena, skončil fiaskem. Však také Hitlera popadl jeden z jeho proslulých záchvatů zuřivosti, když se dozvěděl, jak neslavně celá operace skončila.
Soudní bitva a konec na elektrickém křesle
Agenti skončili před federálním soudem a byli obviněni s terorismu. Rozpoutala se nebývalá právní bitva, která měla odpovědět na jednoduchou otázku: může být za teroristu považován ten, kdo neměl v úmyslu nic spáchat a celou akci využil jen jako taxi k azylu? Tak to alespoň viděli obhájci osmi německých agentů. Jenže FBI a americká veřejnost měly na věc jiný názor. Žalobci požadovali trest smrti, veřejnost a média rovněž volaly po nejtvrdším možném trestu. Obhájci zuřivě oponovali, že obvinění přistáli beze zbraní, nikomu neublížili, hned se udali. Obžaloba pracovala s kostrbatou definicí, že šlo o invazní operaci nepřítele. To bylo důležité, protože invazní vojska nemají na území USA občanská práva a jejich procesní situace se velmi zhoršuje.
Soud poslal šest agentů na elektrické křeslo, Dasch a Burger, kteří volali na FBI, dostali doživotí. Oba byli propuštěni v roce 1948. Dodnes je právní spor o životy oněch agentů v právních učebnicích a stále panují velké pochybnosti o legitimitě procesu a udělených trestech. Jaká je hranice terorismu a koho je možné považovat za vojáka cizí armády? To jsou otázky, které jsou v platnosti i dnes.
Zdroj: smithsonianmag.com
KAM DÁL: Lidickou tragédii odstartoval jediný dopis.
