Sázava, Vltava, Berounka, Morava, Ohře. Ne, to není zkoušení zeměpisu na základní škole, ale jen velmi stručný přehled řek, které jsou už léta velmi oblíbeným cílem vodáků. Ať už jde o jednodenní zábavu, víkendové dobrodružství či týdenní dovolenou, vždy je to něco, na co se nezapomíná.
Samozřejmě může jít pouze o jednoduchou turistiku, která je často spojena s pravidelným popíjením alkoholu, ale také se jedná o adrenalinové sporty, pro které ale české řeky moc zajímavých momentů nenabízejí. Zajímavé je však ohlédnout se, kde vlastně na našem území vznikla tradice vzít kánoe, rafty nebo pramičky a užít si dovolenou na vodě.
První kánoe v Čechách
Naše řeky a říčky dlouho neznaly nic podobného jako kánoe. Země uprostřed Evropy jednoduše nepřekypuje bohatstvím vodohospodářství jako třeba v Kanadě či jiných rozlehlých zemích, kde moře, oceán, divoké řeky a jezera patří k důležitým prvkům tamní geografie.
První kánoe se tak v Čechách objevila až v roce 1875. Tehdy ji koupil roudnický lékař Ferdinand Zinke od anglických obchodníků se závodními koňmi. Dlouho byla vlastně osamocena, a tak se zcela přirozeně neprosadila vlna nadšení, která následně vedla k vytvoření vážné a oblíbené sportovní aktivity.
Další kánoe se totiž objevily až kolem roku 1910, kdy je z Kanady nechal přivézt velký propagátor sportu Josef Rossler Ořovský. Ten už v Česku jednu důležitou novinku zavedl. Právě on přivezl první pár lyží. Stejně jako v prvním případě, tak i s kánoemi se nemýlil. Brzy se tento sport stal velmi populární. Už v roce 1913 vznikl Svaz kánoistů království českého, který se později dle politického vývoje přejmenoval na Český svaz kanoistů.
Po vzniku Československa
O tom, jak tradiční je to sportovní aktivita v rámci našeho národa, hovoří fakt, že největší vlna se začala rodit právě v době po založení samostatného Československa. Vodáctví prostě hrálo Čechům do karet a společně s trampingem zastává neoddělitelné místo v rámci našeho kulturního charakteru.
Zakládala se vodácká tábořiště, vodácké závody, které mnohdy přerostly do velmi prestižní soutěže. Dalším důležitým prvkem rozvoje vodáctví byla jednoduchá úprava rybářské pramice. Do ní se po úpravách vešlo až osm dětí, což způsobilo, že dětská vodní turistika byla velmi oblíbenou.
Jak už bylo zmíněno, tak vodáctví šlo ruku v ruce s trampingem. Mnoho trampů tak cestovalo českou krajinou také na loďkách. Po skončení druhé světové války se na některých místech vodáctví začalo komplikovat.
Neubývalo množství milovníků tohoto sportu, ale spíše mizela unikátní místa kvůli budování vltavské kaskády. Zaniklo tak až 150 km atraktivního úseku Vltavy. K tomu bylo vytvořeno na několika místech velké množství nebezpečných a často nesjízdných jezů.
Útěk za normalizace
Druhou významnou vlnu vodáctví zažilo v období normalizace. Původní nadechnutí ke svobodě během pražského jara bylo tvrdě udušeno, a tak lidé hojně hledali svobodu v české přírodě. Do toho zapadala také řeka. Deblkanoe bylo tak možné vidět po proudu Sázavy, Ohře, Otavy, Lužnice, Berounky a Moravy.
Po revoluci se samozřejmě vodáctví připojilo do systému kapitalistického trhu. Vzniklo obrovské množství půjčoven, které jdou vodákům přímo na ruku. Zároveň se opravdu vášniví milovníci řeky podívali za hranice, kde nacházeli poněkud složitější profily řek.
V souvislosti se současnou pandemií koronaviru bylo pochopitelné, že mnozí oprášili svoje kánoe a znovu se rozhodli najít oblíbený tok řeky, aby i třeba mladší generaci předali něco z tradiční vodácké kultury, která má v Česku tak hluboké kořeny.
Zdroj: povoda.cz, nase-voda.cz
KAM DÁL: Nejvyhlášenější pražská jídelna. Automat Koruna navštěvovali komunističtí politici, studenti, ale i chudina
