Předpovídat se většinou nevyplácí a předávání filmových cen přeci jenom není sázka na fotbalové utkání. Bilancování je však namístě a člověk se při něm nevyhne subjektivnímu očekávání. Podle statutu daného ročníku Českého lva bylo za rok 2019 natočeno celkem 64 celovečerní hraných a dokumentárních filmů. Jen některé si však odnesou cenu na 27. předávání cen Český lev. Které by to mohly být?
Na co se zapomnělo
Už nominace leccos naznačují, a to hlavně na které filmy se v nominaci zapomnělo. Velmi osobitý debut Kristiny Nedvědové Sněží! nezískal ani jednu nominaci. Stejně tak originální autorský dokumentární film z Telavivského centrálního autobusového nádraží od Tomáše Elšíka byl zcela přehlédnut.
Letos se v české kinematografii narodilo pár snímků, kterým se podařilo svým tématem či provedením poněkud vyskočit z řady. Řeč je hlavně o celovečerních debutech začínajících autorů. Nízkorozpočtový snímek Bohdana Karáska Karel, já a ty má dvě nominace, přičemž jednu získala Jenovéfa Boková za výkon v hlavní roli a Bohdan Karásek nominaci za scénář ke svému silně autorskému filmu, který je plný inteligentních i všedních situací a dialogů.
To celovečerní debut Michala Hogenauera Tiché doteky si získal pozornost v o něco prestižnějších kategoriích a bylo by velmi žádoucí vidět alespoň jednu z nich proměnit. Proměnit tak snímek může nominaci za režii, nejlepší film, nejlepší ženský výkon v hlavní roli a v kategorii za zvuk. Tiché doteky by si však zasloužily minimálně ještě jednu nominaci za kameru, která zastává ve vyprávění zcela zásadní roli.
Svět versus český rybník
Největší počet nominací získal dlouholetý projekt Václava Marhoula Nabarvené ptáče. Úspěšná adaptace literární předlohy si získala pozornost na filmovém festivalu v Benátkách, kde byla zařazena do hlavní soutěže.
Marhoulovi budou však konkurovat dva snímky, které byť z pohledu vyprávění, vtipu a herecké akce fungují výborně, zůstávají nohama pevně na české půdě. Není nutné autory nutit k tomu, aby roztahovali svoje kreativní schopnosti do všech světových stran, ale v případě filmů Vlastníci a Staříci se nelze neubránit dojmu, že se jedná o čistě regionální záležitost.
Vlastnost, která nemusí být nutně problematickou, však odsuzuje podobné snímky do role zábavy a nikoli uměleckého zážitku. Na filmovém poli debutující režisér Jiří Havelka se v adaptaci své divadelní hry pustil do odvážného hereckého koncertu, který funguje do puntíku. Nikoho ani na moment nenapadne fakt, že se celý film odehrává v jedné místnosti.
Anekdota za anekdotou se vrství na schůzi vlastníků bytů v činžovním domě a bavit se u nich bude i náročnější divák. Ne nadarmo za Vlastníky získal Jiří Havelka cenu za scénář od českých filmových kritiků. Pokud má český film i světové ambice a chtěl by předat nějakou myšlenku zahraničnímu publiku, tak Vlastníci se stanou jen velmi nepochopitelnou hříčkou zvláštních vtipů, které se tak typicky obouvají do témat plynoucích z české povahy.
Podobně je tomu i u druhého úspěšného filmu dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník. Ten se může pochlubit rovnou deseti nominacemi a navrch získal snímek cenu od filmových kritiků v kategorii nejlepší film, režie a herec, kde ocenění získal Jiří Schmitzer.
Film o pomstě dvou mužů na sklonku života, kteří se vypořádávají s křivdou komunistického režimu, sice hovoří jasně regionální řečí, ale nadstavbou je originalita příběhu, zpracování a velmi vydařené herecké výkony zmiňovaného Schmitzera a jeho kolegy Ladislava Mrkvičky.
Pravděpodobně mezi těmito třemi filmy se rozhodne, který získá hlavní ocenění v těch nejhodnotnějších kategoriích. Byť český film v roce 2019 předvedl několik zajímavých titulů, na novou vlnu odvážných a originálních filmů s dostatečnou hloubkou si musíme ještě počkat. Snad to nebude nekonečný příběh.
