„Když obklíčíte sto tisíc Němců, tak se vzdají, ale když obklíčíte jednoho Japonce, bude se fanaticky bránit do posledního dechu,” prohlásil jeden z velitelů americké armády. Narážel tak na fakt, že válka s Japonskem nese možná ještě mnohem přísnější měřítka obtížnosti, protože jedna z hlavních vlastností protivníka z japonských ostrovů je se nikdy nevzdávat. To si na vlastní kůži potvrdili vojáci USA právě na malém ostrůvku, kde před důležitou bitvou žilo pouze tisíc lidí.
Vše začalo v Pearl Harbouru
Císařské Japonsko vyprovokovalo USA ke vstupu do druhé světové války na konci roku 1941, kdy nečekaně napadli havajský armádní přístav v Pearl Harbour. Japonsko do roku 1942 relativně bez velkých problémů expandovalo na široké území v Asii a USA společně se spojenci museli tyto oblasti s velkými ztrátami dobývat zpět.
To se postupně, ostrov po ostrovu, Američanům dařilo. Japonsko ztrácelo na síle, ale nehodlalo se vzdát. Císař rozkázal, že místo toho, aby se vojáci vzdali, musí raději spáchat sebevraždu. Rozmohly se tak útoky pověstných kamikaze a v bojových liniích se proti nepříteli formovaly jednotky s taktikou zvanou banzai, kdy se bezhlavě pouštěly proti svému nepříteli.
Čím blíž byli američtí vojáci Japonsku, museli se vypořádávat s mnohem beznadějnějším odporem japonských sebevrahů. Iwodžima díky své poloze tak sehrála zcela zásadní roli.
Tokio na dohled
Tento bezvýznamný ostrov se totiž nacházel jen 1 200 kilometrů od Tokia a mohla zde vzniknout zcela zásadní strategická přistávací dráha, odkud by bombardování z letadel mířilo na samotné japonské území. Japonský císař zase nechce tento kus území prohrát, protože se jednalo o první kousek na mapě, který patřil výhradně Japonsku. Předpoklad ke krvavé bitvě tedy byl na stole.
21 tisíc mužů se tak pustí do sebevražedné mise proti USA. „Kopejte vaše stanoviště jako váš hrob,” sdělil svým vojákům velitel Kuribajaši, který před válkou studoval tři roky na americkém Harvardu.
Právě jeho vynalézavost znamenala nelehkou bitvu, která byla původně vnímaná jako snadno splnitelný úkol. Z Iwodžimi se stala největší podzemní pevnost na území Japonska a dominantní hora Suribači se zdála být téměř nedobytná.
Útok může začít
K území zmíněného ostrova 15. února 1945 doplulo 350 amerických plavidel, které ostřelují území Iwodžimy z lodí a letadel. Nepřítel však vyčkává zakopaný pod zemí a třídenní útok mu nikterak neubližuje. 19. února nasedá 30 tisíc amerických vojáků, aby se nepříteli postavili tváří v tvář. Postupně v dalších vlnách jich bude celkem 70 tisíc.
Na plážích, kde se očekával tvrdý boj, je podivný klid. Ten se však přeruší přibližně za tři čtvrtě hodiny. Z dobře schovaných zákopů začnou Japonci ostřelovat nepřítele a k tomu posílají na pláž bomby. Stačila hodina a USA přišla o 600 mužů.
Bitvu nakonec Američané vyhrají po pěti dnech bojů s obrovskými ztrátami. Postupně totiž pochopili, že je nutné postupovat obezřetně a trpělivě likvidovat jedno podzemní hnízdo za druhým. Vznikla tak jedna z nejslavnějších fotografií 21. století. Vojáci vztyčují vlajku nad dobytým územím. Paradoxně se však jednalo o akt ve stále probíhající bitvě. Tři ze šesti vojáků, kteří vlajku vztyčili, totiž v následujících dnech zemřeli.
KAM DÁL: Krvavý nálet na Květnou neděli. Lidé znovu podcenili bombardování a umírali po stovkách
